Co se v té první zatáčce stalo?
Jel jsem na rovince vedle Faubela, trošku jsme se scukli a mně se přitom zvedla brzdová páčka nahoru. Nevšiml jsem si toho, a jak jsem přifrčel do první zatáčky, tak jsem sáhl po brzdě a jen jsem prohmátl do prázdna. Hroznej pocit! Zmáčkl jsem ještě jednou, ale už bylo pozdě. Nešlo nic udělat a dopadlo to tak, jak to dopadlo.
Pak jste jen naštvaně bouchal do písku, co se vám honilo hlavou?
Co to asi mohlo být...
Tuším. Ale chci slyšet vaše slova.
To nejde zveřejnit. Byl jsem naštvaný, protože ten závod se mohl povést. Ráno jsem v tréninku jel slušné časy, klidně bych byl do osmičky. Absolutně bych nečekal, že mě může něco takového potkat v prvním kole.
Při pádu jste sestřelil i Thomase Lüthiho. Byl jste se omluvit?
Omlouval jsem se mu, ale byl naštvaný a určitě mě nemá rád. Být na jeho místě, cítím se stejně.
Kdo z vašeho týmu na vás nejvíc křičel?
To asi víte sám.
Předpokládám, že váš otec. Bylo to hodně drsné?
Teď jo. Všichni jsou naštvaní, protože za tím víkendem je spousta práce a po tom pádu je všechno pryč. Ale když nadávají, tak si neuvědomují, že mě to štve dvakrát tolik. Mají připomínky, ale já jedu za sebe, chci odvádět tu nejlepší práci, a ne ležet na zemi. Není to dobrý pocit stát v boxech a dívat se na svůj vlastní závod.
Říkal jste, že po závodech v Brně zajdete za psycholožkou...
Po tomhle bych tam měl zajít co nejdřív.
Štve vás to hodně?
Neskutečně. A pořád. Štve mě, že nás provází smůla, za kterou kolikrát ani nemůžeme. V Sachsenringu to vypadalo na déšť, tak jsme dali gumy na mokro, a ono bylo sucho. Kdybychom to samé udělali v Donnigtonu, tak nám to nádherně vyjde. Ne, my to musíme prostě trefit přesně naopak.
Měl jste tu stovky fanoušků. Co jim teď vzkážete, když jste kolem nich při závodě vlastně ani nezvládl projet?
Ať se nejezdí dívat do Brna, mně to tady prostě nejde. Je to asi nervozita, smůla, tak nějak všechno dohromady. I když bych si měl ty výsledky už pohlídat. Jsem v tom mistrovství dost dlouho, abych už konečně jezdil stabilněji.
