„Je tady pět druhů steaků. Když ke klasickým třem stupňům propečení loni přibyly ještě další dva, říkal jsem si, že už je to trošku moc. Po nich následují dezerty. Sedíte na lavicích a v televizi koukáte na záběry, kudy jste vlastně jel. A divíte se, protože jak se práší, z kabiny okolí vůbec nevidíte,“ popisuje dakarské večery Macík.
A Vrátný ho doplní: „Tolik steaků, co jsem snědl na Dakaru, jsem nezvládl za celý život. Užíváme si kvalitního masa, které nám dává i sílu. A aby toho nebylo málo, dopřejí nám pořadatelé chilské víno.“
Aby bylo jasno, tohle rozmazlování není od organizátorů žádným samaritánstvím, ale součástí drahého startovného, které je u motorkářů 15 tisíc eur, u kamionů až dvakrát tolik.
I proto může v zákulisí operovat obří polní kuchyň ve tvaru „U“, ke které se vinou řady strávníků z obou stran. Podává se tady snídaně, oběd, byť ten většinou jezdci vynechávají, a večeře. A jelikož se musí jídlo včas připravit, jsou v terénu dvě tyto kuchyně. Jedna je ráno na startu, druhá v cílové stanici. Přesto, když byla v neděli zrušena etapa a účastníci se do cíle nahrnuli naráz, ani zruční kuchaři nestíhali.
I tak je to rozdíl oproti pionýrským začátkům Dakaru. Karel Loprais a jeho spolubojovníci vyfasovali v roce 1986 v cíli konzervu a sami si ji ohřívali v kotlíku. „Kolikrát ty konzervy byly tři dny v řadě stejné, takže když jste ji otevřel, už jste věděl, že nemáte chuť.“ A tak se hlad „hasil“ českými klobáskami a pivem.
I teď jsou však tuzemské klobásy v kurzu. Byť je Argentina regionem steaků, stejně Martin Kolomý, další z českých kamioňáků, nenechal nic náhodě a přivezl si na Dakar 31 kilogramů klobás, celkem 372 kusů! Mít železné zásoby se totiž hodí.
Abyste se mohli večer dobře najíst, je nutné přijet včas. To znamená nikde nebloudit, nemít technické trable, nebýt tak unavený, že byste šli raději okamžitě spát. „Mockrát jsem v cíli viděl motorkáře, který si došel pro jídlo, sedl si pod strom do stínu, a aniž si kousl, usnul,“ líčí reportér Českého rozhlasu Jan Říha.
A jíst se musí i během jízdy, třeba při tzv. spojovacích úsecích, které se nejedou na čas. To si pak Martin Macík sáhne do svého pytlíku poslední záchrany – jak ho nazývá – v němž je: „Mazací sýr, müsli a proteinové tyčinky. Dál tablety se zeleným čajem a kofein, aby mě to udrželo při životě.“
Svůj balíček má i Martin Prokop, letošní dakarský nováček, byť se téměř děsí do něj vložit ruku. „Jsou v něm ty chemické potvory. Různé gely, no prostě strašné dobroty,“ říká ironicky.
Rozmazlování v bivaku si moc neužije, protože coby tovární jezdec Toyoty je po každé etapě převážen do hotelu, což může na jednu stranu znít komfortně, ale...
„Já bych preferoval trampské pojetí Dakaru. První dvě noci vám sice vadí hluk, ale pak si zvyknete. Jízda na hotel je časová ztráta, každý den vám zabere dvakrát 30 minut,“ ví Prokop.
Byla-li řeč o vínu či pivu, je ho na Dakaru dostatek. Alkohol není tabu, naopak slabší pivo může dehydrované tělo lépe zavodnit. Přesto musí být piloti připraveni si před jízdou namátkově dýchnout. Josef Macháček, pětinásobný vítěz kategorie čtyřkolek, je, co se alkoholu týče, asketa, ale bez dvou litrů Coca-Coly denně jako by nebyl. I té je v bivaku dost.
