Vedle sportování se stará o chod firmy, která čítá přes sto zaměstnanců, což mu podle jeho slov zabírá až moc času. I tak se po pauze opět vrací na závodní tratě: přihlásil se na Rallye Bohemia, která startuje už zítra!
Poslední ostrý start jste měl v prosinci 2008. Bude Bohemia vaším velkým návratem?
Jde o domácí závod, takže nám je hodně blízká. Jsem ale realista a žádný velký comeback nečekám. Rallye už nikdy nebude stejná, jako když jsem se s ní před pár lety loučil a vracel se na okruhy. Mám navíc spoustu pracovních povinností. Nevidím to tedy tak, že budeme pokračovat v něčem, co nám jen na chvíli přerušily okruhy.
Štěpán Vojtěch32 let, automobilový jezdec z Liberce, mistr České republiky v rallyesprintech 2003 Nejvíce si váží deseti odjetých závodů mistrovství světa, ze kterých přivezl deset bodů. Společně se spolujezdcem Michalem Ernstem dosáhl v tomto podniku na čtrnácté místo v nejvyšší kategorii a páté místo v kategorii nižší Nejraději vzpomíná na zimní Rallye Šumava, kterou jel se svým bratrem Tomášem Jméno Vojtěch je ve světě motorismu pojmem, zakladatelem závodnické dynastie byl otec Zdeněk . |
Kdo bude vaším spolujezdcem?
Michal Ernst, který teď sice zběhl k Tomáši Engemu a jezdí s ním sprinty, ale Bohemku si střihne se mnou. Jeli jsme spolu většinu závodů včetně toho úplně prvního, kdy jsme už v jedenácté zatáčce trefili strom... Takže máme spoustu společných zážitků.
Vím, že máte také lyžařskou minulost. Jak na ni vzpomínáte?
Jsem na ni docela pyšný. Několik let jsem se věnoval akrobatickému lyžování, konkrétně boulím. Dokonce jsem absolvoval mistrovství světa juniorů a posbíral pár titulů mistra republiky. Měl jsem to štěstí, že i když jsem třeba neměl natrénováno, v závodě jsem ze sebe vyždímal to nejlepší. Bohužel jsem si přetrhal křížové vazy, neřešil to okamžitě a na boule už to pak nebylo.
Pamatujete si ještě na svoji slavnou lyžařskou přezdívku?
Na to se nezapomíná. Když mi bylo asi dvanáct, jel jsem závod na Moravě. Měl jsem tenkrát metr do výšky, to samé do šířky a na sobě fialovou kombinézu. Od té doby mi nikdo neřekl jinak než Borůvka. Teď už jsem ale Brouk.
Tak to jste docela povýšil!
To je bráchova práce. Pro něj jsem byl vždycky Brouk, Broučínek – mladší bratr, kterému každý všechno naservíroval přímo pod nos. Sice to bylo bráno ironicky, ale přezdívka se uchytila a v automobilovém sportu jsem prostě Brouk.
Zalyžujete si někdy jen tak pro radost?
Na lyže nedám dopustit, je to skvělý relax. Během svojí závodní éry jsem zažíval jen ty boulové tratě a na blbosti nebyl čas, což mě moc nenaplňovalo. Teď už to není o tréninku, ale o pouhé radosti z pohybu, a konečně si na tom kopci můžu jenom hrát. Pokud jsou někde nějaké boule, občas se do nich ještě vrhnu a i ten můstek přejedu, i když už s respektem.
Lyžaři jsou většinou vysmátí, ale jaká parta lidí se pohybuje kolem aut?
Jak kde. Na rallye tvoříme takovou komunitu, ve které spolu lidi tráví spoustu času a musí spolu vycházet. Všechno se prolíná a jezdci závodí sami se sebou a s časem, s ostatními se na trati nepotkají. Na okruzích je to horší. Tam je každý zavřený ve svém karavanu a soustředí se jen na ten krátký výkon. Pak v závodě někdo nedobrzdí, drcne do toho před sebou a další čtyři závody spolu ti dva nemluví.
Závodit jste začínal právě na okruzích. Proč jste je vyměnil za rallye?
Protože jsme se v té době už neměli kam výš posunout. Okruhový svět je nekompromisní, všechno je to o rozpočtech a postupech někam dál, většinou v rámci jiných národních šampionátů. V roce 1998 jsme u nás vyhráli mistrovství České republiky v té nejvyšší kategorii a dosáhli tak na nejvzdálenější národní metu. Ten další krok by musel být obrovský a byl by především finančně náročný. Navíc začalo pro okruhy období útlumu. Rallye naopak byla na vrcholu a náš šampionát patřil v rámci Evropy k těm sportovně nadstandardním.
Litujete někdy té změny?
Když se na to dívám s odstupem času, myslím, že jsme měli obrovské štěstí, že jsme chytli ten krátký časový úsek, kdy rallye zažívala obrovský boom a náš šampionát byl nejlepším závodem v Evropě. Bohužel zanedlouho začala i tato disciplína v Čechách uvadat.
V čem byl problém?
FIA, která celý automobilový sport zastřešuje, začala řešit, jestli náš sport nekonkuruje a nebere peníze formuli 1. Nebylo místo pro dva takhle velké šampionáty. A formule se zastavit nemůže.
Co to znamenalo pro vás?
Vlastně jsme spíš povýšili a začali jezdit mistrovství světa, i když o kategorii níž. Mezitím byl propad rallye u nás tak velký, že se to podepsalo na její sportovní úrovni i divácké atraktivitě. Utrpěl tak samotný sport, ale po finanční stránce zůstalo všechno stejné.
Stěhoval jste se tedy zpátky na okruhy.
K tomu přispěl i nedostatek času. Autům jsem se nikdy nevěnoval na té nejvyšší profesionální úrovni a práce ve firmě bylo víc a víc. Na okruzích si to člověk odzávodí za víkend, kdežto v rallye jde třeba o týdenní záležitost. Navíc jsem na okruzích mohl skvěle využít zkušenosti právě z rallye.
Nebyl ten hlavní důvod jinde?
Problémem bylo i ukončení veškeré podpory naším dosavadním sponzorem OMV. Měli jsme připravený světový projekt, bylo to skvěle rozjeté. Na to, aby někdo zajel dobře na mistrovství světa, potřebuje tak tři roky zkušeností. Pomalu jsme se přibližovali k tomu ten dobrý výsledek udělat, ale rozhodnutí OMV přišlo těsně před podpisem smlouvy o další spolupráci. Mistrovství světa tvoří několik závodů, které se jedou třeba v Argentině, Mexiku nebo na Novém Zélandu, což je hodně logisticky náročné. Pokud bychom nakonec nenastoupili, postihly by nás tvrdé sankce a to jsme nechtěli riskovat.
Jaký máte nejkurióznější závodní zážitek?
Jednou na Rallye Bohemia nám paní před autem převáděla přes cestu koně, ale jemu se vůbec nechtělo. Řešil jsem dilema, jestli mám brzdit, nebo to vyjde. Nakonec jsme to stihli. Na mistrovství světa v Mexiku po nás diváci běžně házeli kamení a stavěli různé zátarasy. Beru to tak, že jde o temperamentní a hodně znuděný národ.
Které auto vám nejvíc přirostlo k srdci?
Nejradši vzpomínám samozřejmě na to nejrychlejší, tedy Peugeot 307 WRC. Na Rallye Bohemia jsme ho teprve testovali, a i tak skončili druzí. Jedna erzeta se jela 500 metrů od domu, kde bydlím. Splnil se mi tak klukovský sen, kdy jsem chtěl být jako táta. Najednou jsem řídil auto, které jsem vídal jenom v televizi, a projížděl místy, kudy jsem chodil do sámošky.
Kde skončilo?
Jednou skončilo ve vinici na Rallye Deutschland. To jsme si najednou vezli v autě tři bedny ryzlinku ani nevíme jak. (smích)
A na okruzích?
Tam to byl Mosler – atraktivní, malosériová hyena, kterámá pod kapotou 600 koní. Provázel mě při návratu na okruhy, kde závodil táta, jako například Monza nebo Spa. Tahle místa mají úžasného ducha. Závodily tam největší hvězdy motosportu a závodí tam i dnes. Dokud jsem byl součástí, nějak mi to nepřišlo. Ale s odstupem času, když vidím různé dokumenty, jsem hrozně rád, že jsem tam mohl být, a ohlížím se na tu krásnou dobu s pokorou.
V motosportu se pohybuje hodně synů slavných otců, že?
To je běžné asi ve všech sportech. A minimální motivací každého z nás je vystoupit ze stínu našich slavných příbuzných. Člověk od dětství poslouchá, jak má vyšlapanou cestičku a že má všechno z protekce. Na druhou stranu má hodně věcí ulehčených. Postupy jsou vyzkoušené na někom před ním a díky jménu je na něj mnohdy pohlíženo jinak. Výhodou pak může být i ta vrozená rivalita a touha dokázat, že na to má i sám. Ale když pak zajede špatně, je to zase katastrofa.
Mnozí mají závodění v autech spojené s nebezpečím. Jsou u vás úrazy časté?
Musím zaklepat, že mně se zatím nikdy nic vážnějšího nestalo a věřím, že to tak zůstane. Můj spolujezdec na tom byl občas hůř, protože když jsme se roztočili, bránil se a třeba strkal ruce, kam neměl. Já se naštěstí držel volantu. Ale u závodních aut se s bouračkami počítá a jsou konstruovaná tak, aby byla co nejbezpečnější. Pokud něco dopadne špatně, jde většinou o souhru nešťastných náhod. Troufám si říct, že normální provoz je nebezpečnější.
Jak vlastně vypadá trénink automobilového závodníka?
Ten je u nás složitý. Nejlepší trénink jsou hodiny strávené v autě, ale jeho provoz je hodně drahý, což si nemůžeme na té naší napůl profesionální a napůl amatérské úrovni dovolit. Snažíme se alespoň zdokonalovat v psaní rozpisů rychlostních zkoušek, to je u rallye jeden z nejdůležitějších aspektů.
A fyzická příprava?
Lidé si myslí, že si jen tak sedíme v autě, ale ona je to dřina. Auto je postaveno tak, aby s ním byl jezdec v co nejužším kontaktu, takže chybí veškeré posilovače. Na brzdový pedál často vyvíjíme tlak přes sto kilogramů a v zatáčkách se musí tělo vypořádat s velkým přetížením. Většinou lezeme z auta pořádně dobití a unavení. Fyzička je potřeba i kvůli koncentraci. Když jezdec nemůže, funí a potí se, odvádí to jeho pozornost. Mě nějaký další sport provázel vždycky, takže jsem to nemusel tolik řešit. Součástí přípravy jsou i hodně specifické cviky, které se řeší spíš s fyzioterapeuty.
Jak vidíte svou budoucnost?
Rád si zazávodím kdekoliv a kdykoliv, ale musí to mít hlavu a patu. Laťka se posouvá a vše je časově i finančně náročnější než dřív. Začal jsem hrát hokej, jen tak pro radost a abych se úplně nerozpadnul. Ale když o tom tak přemýšlím, už jsem se zúčastnil mistrovství světa na lyžích i v autech, tak třeba se ještě vrhnu na nějaký další sport. (smích)
