Přiznejte, jakou jste měl tepovou frekvenci, když Martin Koukal v neděli finišoval?
Stál jsem u sjezdu do cíle a řval na něj: Určitě vyhraješ. Pak už jsem byl kupodivu klidný. Věděl jsem, že nejmíň do třetího místa bude.
Přitom vy se umíte rozvášnit. Třeba na olympiádě, že? Když Květoslav Žalčík omylem nahlásil do sestavy Kožíška, byl jste rudý jako rak.
No samozřejmě. Já bývám i na tréninku naštvanej. Ale tehdy v Turíně to byla spíš strašná bezmoc. To už nechci nikdy v životě zažít.
Vaši vítěznou štafetu tvoří čtyři odlišní muži. Zkuste je stručně charakterizovat.
Martin Jakš je velkým talentem, který si malinko míň věří. Lukáš Bauer – poctivec a persona. Milan Šperl, to je tvrdohlavý paličák, co si občas nechá i poradit. Svojí buldočí zarputilostí se dokázal vyhrabat nahoru. A Martin Koukal? Vynikající závodník. Jen kdyby občas míň mluvil, udělal by líp.
Copak? Říká snad něco špatně?
To ne. Zato když si vezme slovo, skončí po pěti hodinách.
Jste pro ně koučem, ale čím ještě? Tátou, kamarádem, rasem?
Pomáhám jim až jako táta... Ale někdy musím zvýšit hlas.
Kdy naposledy?
Teď v Davosu, po sobotní klasické patnáctce. Špek (Šperl) byl vytočený, pořád opakoval, že ji zajel špatně. Povídám mu: Já jsem spokojenej, jezdil jsi klasiku mnohem hůř, ve štafetě budeš dobrej. Jenže on si furt mlel svou, že to stojí za houby a že radši bude dělat právníka. Tak jsme tam na sebe houkali.
Kontrolujete u nich i dodržování životosprávy? V kolik mají večerku?
Kolem jedenácté. Jsou už rozumní. Jde mi o to, aby byli včas na baráku a nemusel jsem je lovit po okolí. A aby to příležitostně nepřešvihli s oslavou.
I to se stává?
Někdy samozřejmě jo. Pivko mi nevadí. Ale třeba loni se oslava třetího místo v Gällivare tak rozjela, až se mi to vůbec nelíbilo.
