„Sedli jsme si,“ povídá čtyřiatřicetiletá jednička reprezentace. „Gaj s Jurem na nás přenáší neskutečnou energii. Hlavně Gaj je šílený střelec, nejradši by pracoval snad dvacet hodin denně. Miluju to, jsem podobný typ.“
Takže se vše zdá na dobré cestě?
Ano. Jsme generačně podobné ročníky. I proto je pro mě jednodušší s nimi vycházet. S Jurem jsem se už znal, skákal jsem s ním. Gaje jsem poznal až v Liberci na trénincích, ale i s ním jsme si padli. I díky jim mě sport tak baví a naplňuje. Jsem rád, že se naše cesty protnuly a snad budeme takto pokračovat.
Jak s nimi probíhá trénink?
Pokud nejsme v zahraničí, každý den za nimi dojíždím do Liberce. Dřív jsem takhle moc necestoval, nedávalo mi to smysl. Teď mi to ale smysl dává. Z tréninku se sice vracím unavený, ale nabitý pozitivní energií. Což je správně.
Musí jít pro vás i o velkou motivaci do další práce.
Je to tak. Už jen to, když vidíte, jak se vzdali času s rodinou a tráví ho s námi. I to je pro mě důvod jim naslouchat, snažit se dělat, co mi řeknou, posouvat se. Na druhou stranu ale také ví, že mě musí brzdit, protože kolikrát bych nejradši dělal všechno, což také není dobré.
Změny u skokanů. Nové vedení, trenéři i filozofie. A můstky? Pracuje se na nich |
Noví nejsou ve skokanském úseku jen trenéři, ale i vedení, jiná je i filozofie. Důvodem je snaha dostat se z krize, která poslední roky panuje. Jaký je podle vás její důvod?
Největší problém byl, že skončila generace pode mnou. Viktor Polášek, Vojta Štursa, Tomáš Vančura. Tedy kluci, kteří by teď byli na vrcholu a patřili by k širší světové špičce. Bohužel to nedopadlo, ukončili kariéry. Ale na druhou stranu se jim ani nedivím.
Jak to?
Co se dělo dva roky zpátky, bylo fakt náročné. I pro mě. Už jsem byl definitivně rozhodnutý, že i já po sezoně skončím. Jenže pak nastaly změny. Jak se říká, asi se musí padnout na dno, aby se dalo odrazit. Jsem přesvědčený, že dno už bylo a teď už budou jenom kroky vzhůru.
Narážíte na éru, kdy se do týmu vrátil kouč Vasja Bajc?
Jo jo. Nebojím se to říct. Víme to všichni.
Co bylo špatně?
Myslím, že hlavně přístup k závodníkům. Chybělo mi, co zažíváme teď. Být kamarádský, ale zároveň na trénincích tvrdý. Pak také znalost, že se skok od roku 2005 posunul. Tohle už je ale pro mě historie. Udělal jsem za ní tlustou čáru a dívám se jen dál.
Roman Koudelka na Turné čtyř můstků v Innsbrucku.
Co vás táhne dál? Věříte, že se ještě přiblížíte světové špičce?
Kdybych nevěřil, že se můžu vrátit na dobrou úroveň, tak bych tenhle sport už nedělal. Věřím, že ještě nějaký super výsledek přijde. Byl jsem zraněný, měl jsem sezony, kdy to absolutně nešlo, ale pořád věřím. Doufám, že si jednou řeknu, že se vyplatilo, že jsem vydržel a výsledek se dostavil.
Jaký by měl být?
To jsou věci, o kterých se bavit nechci. Z pověrčivosti o výsledcích nemluvím. Chci ale, aby mě skoky bavily. Svůj cíl mám, ale nechám si ho pro sebe.
Z dlouhodobého hlediska myslíte na olympiádu v Cortině a Milánu 2026?
Samozřejmě. Olympiáda je pro každého velkým tahákem. Na mé první olympiádě jsem byl jakožto předskokan právě v Itálii. Mám velký cíl a sen, abych tam byl i jako závodník a povedl se mi pěkný výsledek.
Tým prošel velkou změnou. Kromě vás jsou v něm samí mladí závodníci. Jaké to pro vás je?
Vždycky vzpomínám na Kubu Jandu. Bylo mu dvacet devět a já mu říkal: Ty jsi ale starý. A on: Počkej, jenom mrkneš a doběhne tě to taky (smích). Teď na jeho slova často myslím. Ale i když věkem mi je třicet čtyři, hlavou si připadám, že mi je třeba osmnáct nebo dvacet. Zatím se mi hlavu daří oblbnout a tělo naslouchá.
Takže i hip hop, který trenéři v rámci odreagování zařadili do přípravy vám sedl?
Zajímavý prvek. Ze začátku jsem byl nervózní, vůbec nám to nešlo, pak jsme se ale postupně zlepšovali. Šlo spíš o srandu, o uvolnění hlavy. Tance jsou ale dobré i v rámci koordinačních cviků. Hip hop jsme tak měli třeba místo rozcvičky.
Zařadíte ho i před závody?
Myslím, že kdyby nastala velká nervozita a já přišel za Gajem s Jurem, tak by muziku hned pustili a něco bychom si zopakovali.
Roman Koudelka v kvalifikaci závodu Světového poháru ve Wisle.
Jak šel hip hop mladším?
Myslím, že oni vypadali ještě víc nervózněji než já. Ale nešlo o něco úplně obvyklého. S Davidem Jiroutkem jsme chodili občas na Zumbu, i další skokani zkouší tance. Změníte pohyb, odhalí vám nedostatky v koordinaci. V tom jde o plus.
Co by dále mělo českému skoku pomoci je rekonstrukce velkého můstku v Harrachově. Věříte, že si na něm ještě skočíte?
Doufám. Všichni ho berou jako hotovou věc, ale já říkám, že dokud se na můstku nebude dát skákat, zůstávám nohama na zemi. Co jsem však slyšel, tak by vážně měl být na dobré cestě. Pevně doufám, že se to povede, hodně by pomohl.
Skokani v Harrachově se radují, na opravu můstků poputují desítky milionů |
Kde jste se připravovali teď?
Byli jsme párkrát ve Slovinsku, Rakousku, Německu, Polsku. Ale převážně v Liberci. Máme tam výborné podmínky co se týče regenerace a tréninku na suchu. Občas, když vyšlo počasí, jsme skákali na Ještědu. Trenéři i chtěli, abychom zůstali doma. Mám manželku, dvě děti a kdybych byl i celé léto pryč, bylo by to složité.
Vaše děti už povyrostly, nepřemýšlíte, že je budete brát s sebou na závody?
Ne ne. Karel už je ve druhé třídě, takže už to není tak jednoduché, jako když byl ve školce. Adam do školky teď nastoupil.
Jdou ve vašich stopách?
Karel má hlavně hokej. Hraje za Lomnici, chodím se na něj koukat. Neskutečně mě to baví. Jsem třeba týden pryč a najednou vidím, jaký všechny děti udělaly pokrok. Mají naprosto úžasné trenéry. Až si říkám, že mě mrzí, že já jsem se touto cestou nevydal.
Vás to v hokeji táhne do brány. Co jeho?
Do brány chodí doma. Chytá a já musím střílet, ale jinak hraje v poli. Jak vždycky říkám: je jedno jestli bude jednou skákat, hrát hokej, ale hlavně ať dělá co ho baví. Ve sportu ho budu vždycky podporovat.
V minulých sezonách vás trápilo koleno. Co teď? Drží?
Koleno je super. Musím zaťukat, už ani nepotřebuju injekce. Dřív jsem na ně musel co dva měsíce a teď už jsem bez nich přes půl roku. Hodně k tomu opět přispělo, že je u nás Jure Šinkovec, který si také prošel podobnými patáliemi a ví, co a jak. Uzpůsobili jsme tomu trénink.
Prý jste ale objevili nové problémy se svalem?
Necelý měsíc zpátky jsme na testech v Olomouci přišli na to, že jsem měl v pravé noze, kterou jsem měl operovanou, slabší hamstring. Dělal jsem proto různá cvičení. Snažil jsem se posílit nejen jej, ale i svaly kolem. Šlo to ale rychle, až mě to překvapilo. Kolem dvou tří dnů už začal fungovat lépe. Teď na něm makáme i v Liberci. Jde o novou výzvu, ale baví mě. Mám rád v životě překážky. Dal jsem si za cíl, abych měl nohu zase v pořádku.
Roman Koudelka plachtí z můstku v Bischofshofenu.
Jaký bude váš následující program?
Svěťák začíná ve Finsku v Ruce (24. listopadu). Tam ale nepojedu, dohodli jsme se tak už tři měsíce zpátky. Bývá tam hodně větrno a první závody jsou i dost hektické. Nastoupím proto až druhý závodní víkend v Lillehammeru (1. prosince). Do Turné bych měl pak jet všechny závody Světového poháru. A následně se uvidí.
Letošní sezona je bez vrcholu typu olympijské hry či mistrovství světa v klasickém lyžování. Jaký pro vás tedy bude bod číslo jedna?
Máme samozřejmě Turné, na něj se vždycky těším. Ale spíš to máme tak, že bychom chtěli jet závod od závodu. Hlavně se to snažíme směřovat k další sezoně, nebo i k té další – olympijské. Chceme hlavně zjistit, co dělají lépe ostatní, co děláme dobře my. Z toho se pak poučit a postupovat dál.
