Jan Hudec

Jan Hudec | foto: AP

Nový začátek v pětatřiceti. Lyžař Hudec se vrací domů. A na svahy

  • 7
S koleny byl na operaci celkem jedenáctkrát. Maminka mu posledních šest let říká, ať už lyžování nechá. „Radši by byla, abych zůstal někde na zahradě,“ povídá Jan Hudec.

„Mladší brácha Phil byl freeriderem a skákal na lyžích třeba z 30metrové skály. Koukal jsem na něj a měl jsem z toho sám o infarkt. Takže chápu mamku, jak se cítí, když má dva takové syny,“ popisuje pětatřicetiletý sjezdař.

Ale na zahradu ho to netáhne.

„To bude O.K. Neboj,“ uklidňuje maminku. Na tratě sjezdů a super G míní vyrážet i nadále. Jen už v jiných než v kanadských barvách.

„Já su pyšný Čech a pyšný Moravák,“ ujišťuje s moravským dialektem.

Když v Naganu 1998 hráli Češi hokej proti Kanadě, fandil Čechům. Také nadávat dovede snáz v češtině. „Rodiče říkají, že mě nakazili bráchové Bankové,“ směje se.

Lyžoval nicméně dlouhá léta za zemi javorového listu. „V Kanadě jsem strávil třicet let, na to se nikdy nedá zapomenout. Ale teď jsem rád, že jsem zpět v rodné zemi.“

Do Česka se před třemi lety nejdříve vrátil jeho otec Jan, lyžařský kouč.

Nyní tedy i on.

„Ten můj příběh je na knížku,“ vypráví Jan mladší. „Je to taková pohádka o cestě se spoustou hrbů a retardérů. Ale snad její závěr bude hollywoodský.“

Narodil se v roce 1981 v Šumperku. Bylo mu deset měsíců, když se rodiče rozhodli přes Jugoslávii emigrovat. „Zkoušeli nejdřív překročit hranice na Západ autem a vlakem, ale chytli nás a vrátili.“

Jan Hudec

Otec Hudec tedy rozhodl, že se probijí do Itálie po moři.

„Postavil rychlou závodní loď na sladkou vodu. Tu slanou vodu pak málem nepřežila. Tohle mám asi po taťkovi: Taky nejdřív uvažuju, jak jet co nejrychleji, než abych myslel na své bezpečí.“

Přesto skutečně přepluli z Jugoslávie do Itálie. „Taťka byl tehdy opálený a měl obrovské fousy. Vypadal spíš jako nějaký dnešní uprchlík než člověk, co utíká z Československa. Kdybychom tam takhle dopluli teď, nejspíš by nás zastřelili. Ale tehdy ostraha nebyla až taková.“

Dostali se na letiště do Milána, kde použili našetřené peníze a přemluvili jednoho z pilotů, ať je převeze do Německa. Osm měsíců tam strávili v uprchlickém táboře. Později otec Hudec začal pracovat jako trenér mladých německých lyžařů. Maličkého syna brával s sebou.

Když bylo Janovi pět, odlétl s rodiči do Kanady. Bydleli nejprve v Red Deer. „Tam to je úplná rovina. Tak jsme lyžovali do údolí do řeky,“ říká. Až po stěhování do Banffu měli najednou kolem sebe Skalnaté hory. Táta pracoval v místní lyžařské akademii, kde poté studoval také Jan junior.

V kanadské kombinéze získal stříbro ze sjezdu na mistrovství světa 2007, ovládl dva závody Světového poháru a v Soči 2014 senzačně vybojoval bronz z olympijského super G.

Zároveň ho Ondřej Bank a jeho bratr Tomáš vytrvale přemlouvali, ať změní barvy a reprezentuje rodnou zemi.

Už v posledních letech takřka každý měsíc přelétal mezi Kanadou a Českem. V zámoří podnikal, má tam desetiletého syna z bývalého manželství a stále také byt a auto.

V Česku si naopak našel novou přítelkyni Jarku, žije s ní na Olomoucku. „A mám tu teď dvouletého syna. Je to všechno komplikované. Ale motivuje mě to lyžovat rychle, abych vše utáhl.“

S kanadským svazem se letos rozkmotřil. Po sérii zranění mu sdělili, že v další sezoně si musí přispět na členství v týmu 35 tisíci dolarů.

„Byla v tom napůl politika a napůl skutečnost, že neměli peníze,“ tvrdí.

Pokud by dříve odešel z Kanady do Česka, přišel by tak o všechny body v žebříčku i o pozici pro nasazování v závodech. „Což by byla profesní sebevražda.“ Ale snad i proto, že kanadští funkcionáři se vůči němu cítili také provinile, v létě přistoupili na Hudcův odchod do českého týmu s tím, že žebříčkové body mu zůstanou zachovány.

„V Česku je to pro mě nový začátek. I když je mi už 35 let,“ říká.

Peníze na přípravu se snaží u sponzorů shánět i prostřednictvím mezinárodního týmu, jehož je členem i společně s další Češkou Křížovou a dalšími sjezdaři z Kanady, Ruska a Rumunska. „Cosi na způsob cyklistických stájí,“ vysvětluje.

Jistě, naposledy operované koleno může selhat znovu, povolání sjezdaře je rizikové. I proto Hudec současně myslí na svoji budoucnost po závodní kariéře, chce pomáhat českým nadějím. V Olomouckém kraji rozjíždí projekt na podporu mladších lyžařů.

Po loňské zdravotní absenci se těší na návrat na svahy Světového poháru. „Chtěl bych dojíždět kolem patnáctky, nabrat sebevědomí, být v první losované skupině. Z toho se pak dá skočit i do pětky nebo třeba až na bednu,“ plánuje.

Jen lituje, že se svým velkým kamarádem Ondřejem Bankem se už v reprezentaci nepotká.

„Ondra se teď dal na to tančení. Říkal jsem mu, že je blázen. Já bych na tom parketu umřel studem.“

Zatímco dřív přemlouval Bank k lyžařskému přestupu Hudce, nyní si údajně role prohodí. „Budu do Ondry furt tlačit, aby si ten konec kariéry rozmyslel,“ vykládá Hudec.

„A třeba za dva roky ještě zkusí i tu olympiádu.“


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž