Čtveřice Dagmar Švubová (dnes Hromádková), Blanka Paulů, Gabriela Svobodová (dnes Soukalová) a Květa Jeriová-Pecková se tam nesmazatelně zapsala do československé lyžařské historie. Žádné Češky před nimi a zatím ani po nich medaili ve štafetě nezískaly...
„Závod se jel 15. února, start byl v 9.00,“ vystřelí bez váhání Dagmar Hromádková, která tehdy štafetu rozbíhala. Pochází z Nového Města, v místním sportovním klubu nyní působí jako místopředsedkyně a při šampionátu má na starosti zhruba 60 novoměstských rozhodčích z celkové více než stovky nepostradatelných pomocníků.
Zažít novoměstskou atmosféru
Přesto si udělala čas a svoje kamarádky a bývalé reprezentační kolegyně do Nového Města pozvala. „S holkami se scházíme, loni jsme dokonce jely firemní štafetu při Jizerské padesátce, pak tady za mnou byla děvčata v červnu. Teď se to vyloženě nabízelo, chtěla jsem, aby Květa, Blanka a Gaba při šampionátu zažily tu atmosféru. A hlavně je to těch čtyřicet let od Sarajeva,“ podotkla Dagmar Hromádková, jak se setkání seběhlo. V jugoslávském Sarajevu se tenkrát konečně naplnil medailový sen. O čtyři roky dříve v Lake Placid byly Čechoslovenky čtvrté, na mistrovství světa páté.
Hrdinky stříbrné lyžařské štafety na 4x 5 kilometrů (zleva) Květa Jeriová-Pecková, Gabriela Svobodová (dnes Soukalová), Blanka Paulů a Dagmar Švubová (dnes Hromádková) při přebírání olympijských medailí. Na tratích v Igmanu nestačily jen na Norky, které všem ujely.
Profily medailistekDagmar Hromádková (65) |
„Medaile nám pořád unikala. Ale v olympijské sezoně děvčata beze mě vyhrála štafetu při svěťáku ve Francii. Náš tajný sen byl, že by si to v Sarajevu konečně mohlo všechno sednout a vyjít,“ vzpomíná Hromádková. Sama musela vyvinout mimořádné úsilí, aby se na hry dostala. V lednu 1983 se jí totiž narodil syn Václav, kterého má se svým prvním manželem, lyžařem Václavem Švubem.
Přesto moc toužila po olympiádě. „Abych se dostala do výběru, musela jsem vyhrát nominační závod, který se jel v prosinci 1983 na Jizerce a kde jsem porazila i Květu. Přitom jsem začala po císařském řezu trénovat až v dubnu, nebo spíš v květnu. Měla jsem nějakých pět měsíců na to, abych se dostala do formy. Pomohl mi i trénink s kluky v Novém Městě,“ připomíná nejúspěšnější lyžařka v historii místního klubu.
Na olympiádě pak musela o nominaci do štafety zabojovat v závodě na pět kilometrů. Od trenéra Zdeňka Cillera měla podmínku skončit do 20. místa. Skončila přesně dvacátá a dostala díky tomu přednost před Slovenkou Pasiarovou.
Norky všem ujely
V den D na Dagmar Švubovou vyšel první úsek. „Byla to výzva, rozjíždět štafetu. Měla jsem ráda kontakt, i když mi soupeřky třeba šlapaly na patky. Norkám se tehdy nedalo konkurovat, ty nám ujely, boj o další místa byl vyrovnaný, já předávala těsně čtvrtá,“ vybavuje si.
Blanka Paulů zvládla svých pět kilometrů těsně třetí za Ruskou, Gabriela Svobodová v kontaktu čtvrtá za Finkou. Pak začala „velká dráma“, jak hlásil slovenský televizní komentátor. Norky měly daleko vpředu minutový náskok, o zbylé dvě medaile se ale rozhořely hvězdné války.
Bývalá běžkyně na lyžích Dagmar Hromádková v dějišti biatlonového MS v Novém Městě na Moravě.
Bronzová z pětky Květa Jeriová jela proti Fince Hämäläinenové, která měla ze Sarajeva nakonec tři zlaté, a Rusce Smetaninové, dvakrát stříbrné.
Kdyby tehdy ještě žil Ota Pavel, možná by napsal Pohádku o Jeriové, podobně jako o dekádu dříve o fenomenálním skokanu Jiřím Raškovi. „Květa byla jako finišmanka úžasná, předjela obě dvě soupeřky,“ vyzdvihuje Hromádková.
Pouto stříbrné štafety ze Sarajeva trvá i po 38 letech, říká Hromádková |
Všechny čtyři hrdinky mají závod živě v paměti. I díky tomu, že se tři z nich právě vrátily ze Sarajeva, kde byly hosty mezinárodního olympijského setkání.
„Pocity se ve mně mísily, protože je to v Igmanu po válce hodně poničené,“ řekla Blanka Paulů po návštěvě bosenského hlavního města i horského střediska. I to při bojích utrpělo. Z hotelu, kde bydlely, zbyla jen ruina.
Blanka Paulů předává štafetu na třetím úseku Gabriele Svobodové.
Naopak spojení, které vzniklo při historickém úspěchu, pořád drží. Z reprezentačních parťaček, které si při soustředěních pletly čepice, jsou kamarádky. „Pořád se máme o čem bavit. Jsme v kontaktu a rády se potkáváme při jakékoliv příležitosti. Naše pouto trvá, mám pocit, že je ještě silnější než dřív,“ míní Hromádková. Ne vždy jsou to setkání veselá. Loni v prosinci zemřel jejich reprezentační trenér Zdeněk Ciller.
„Je to smutné, ale věk se nedá zastavit,“ zmínila Hromádková, kterou však na pohřeb nepustil covid. Společně daly velký věnec.
Setkání při biatlonu je výrazně veselejší. Pózování pro fotografy už mají stříbrné hrdinky nacvičené. Včera se na tribuně bez váhání seřadily jako při ceremoniálu tenkrát v Sarajevu...
