„I tak se pořád stydím,“ říká třiadvacetiletá Češka.
Jako čtvrtá od konce přišla na slavnostní pódium.
Ruce měla ležérně schované v kapsách, za což se hned omluvila.
„Omlouvám se, že mám ruce v kapsách, ale mám s sebou své dvě zlaté medaile z olympiády v Koreji a nerada bych, aby se ztratily,“ rozesmála přítomné publikum Ledecká.
Za ní už na tovární piedestal přicházela jen samá velká jména – olympijská šampionka ve sjezdu Sofia Goggiová, vládkyně Světového poháru Mikaela Shiffrinová a domácí miláček Marcel Hirscher.
V hierarchii Atomicu Ester Ledecká každým rokem očividně stoupá.
Jaké to je být představována mezi největšími hvězdami?
Skvělý. Ale pořád jsem trochu nesvá, abych byla upřímná.
Vážně? Čím to je?
Nevím, mě tyhle akce moc nejdou, nejsem mediální ani sociální typ. Ale myslím, že se učím.
Ještě si pořád nepřipadáte jako velká hvězda? Třeba jako Mikaela Shiffrinová nebo Marcel Hirscher?
Myslím, že k nim mám ještě hodně daleko.
Takže ještě pořád máte z komunikace s hvězdami respekt?
Respekt už ani ne. Přijde za mnou Lindsey (Vonnová) a řekne ahoj jako první. Já ji taky odpovím ahoj, ale pořád se ještě tak trochu stydím.
To musí být hezký pocit, když za vámi přijde Vonnová a jako první vás pozdraví, ne?
Přijde mi super, že mě registruje, že ví, že tam někde jsem. Když jsme na tréninku, mám přepnutou hlavu, takže jí řeknu akorát ahoj a jdu si po svých.
Během přípravy v Chile jste porážela i ji. I potom vás zdravila?
(Smích) Jo, zdravila, zdravila. Už toho prožila tolik, že má takových zkušeností, že ví, že když ji v jedné jízdě v tréninku předjedu, nic to neznamená. To vím i já. A to jsem ještě malé kuře.
Vnímáte, že je o vás se dvěma zlatými medailemi z Koreje ještě lépe postaráno?
To těžko říct. Starají se o mě pořád skvěle. Už loni se o mě starali skvěle a strašně si toho vážím, že do mě v Atomicu dali tu důvěru od začátku. Že věřili, že snowboarďačka může umět i trochu lyžovat.
Na kombinaci lyží se snowboardem se nic nemění?
Nemění, bude to úplně to samé jako každý rok. Zase mi termíny kolidují a já se musím rozhodnout tak tři dny předem, kam vlastně pojedu. Nejsem úplně člověk, který by se lehce rozhodoval. Holt to tak se mnou je. Ale platí, že pořád budu závodit ve dvou disciplínách.
