A rtuť teploměru se propadá k minus patnácti.
Mrznete?
Jsem v pohodě. Nejhorší byl první ranní trénink. Ve sjezdech mi prochladly nohy, přes obličej jsem musel mít šátek. Ale po půl hodině se zahřejete.
O předsezonním soustředění na severu lyžaři tradují, že je to nejhorší kus roku. Stěžují si na depresi i „ponorku“ v polární tmě. Souhlasíte?
Vážné problémy jsem s tím nikdy neměl. Když trénujeme za tmy, je to aspoň změna proti zbytku sezony. Ale nepříjemné je, že jsme čtyři týdny mimo domov. Od té doby, co mám syna Matese, mi ta odluka připadá ještě delší.
Takže mu pořád telefonujete?
Jo, přes internet. Letos ho sem konečně natáhli do chatek. Máme teď spojení s civilizací.
Dokážete pochopit, že ve Finsku je největší procento sebevražd?
Dokážu. I na spoustu sportovců ta zdejší tma působí, natož na normální lidi. Ale pro mě to bylo horší v létě, kdy mají na severu bílé noci. Tři dny jsem se tehdy vůbec nevyspal.
Kroužíte na lyžích po čtyřkilometrovém okruhu den co den. To vám nevadí?
Jasně, že si za chvilku začnete říkat: Je to furt stejný, už chci pryč. Za dvě hodiny tréninku to kolo objedu dvanáctkrát. Někdy to bývá děsná nuda. Ale jinak to nejde.
Běhejte aspoň s diskmanem.
Nechci. Spousta lidí to dělá, třeba Milan Šperl, Martin Koukal nebo můj německý kamarád Sommerfeldt. Ale já jezdím zásadně bez sluchátek – abych slyšel sníh, jak mi šustí pod lyžemi. Ten zvuk je pro mě ukazatelem, jak jsem na tom s formou. A taky potřebuju vnímat, jestli mě zezadu někdo dojíždí.
Kdybyste si do uší přece jen něco pustil, tak co?
Co mám rád. Od Metalliky přes Divokého Billa k Danielu Landovi.
Jídlo je na severu také monotónní?
Naopak. Třeba ráno si užívám rýžové a ovesné kaše, co nám připravují. Dělal bych si je i doma, ale tam vždycky zvítězí lenost a odbudu se nějakým müsli.
Kdo z lyžařských hvězd vám dělá v Muoniu společnost?
Jsou tu i olympijský vítěz Veerpalu nebo Němec Angerer, který obhajuje vítězství ve Světovém poháru.
Vy máte olympijské stříbro, jste už také hvězda. Chovají se k vám soupeři jinak než předtím?
No, nikdo mi židli nenosí. Sportovci nekoukají na to, jestli máte o pět medailí víc nebo míň, žádný rozdíl proti loňsku necítím. Jen pár zdejších lidí mě požádalo o autogram. Ale když se mě novináři začnou ptát na medaili, snažím se tu debatu rychle utnout. Olympiáda je za mnou. Radši myslím na budoucnost.
Jaká bude? Nahradíte „starou“ medaili novou medailí z mistrovství světa v Sapporu?
Včera jsem se o tom bavil se servismanem Vítem Fouskem, který se strašně divil, že Sapporo pro mě tentokrát není nejvyšší prioritou. Samozřejmě, že tam chci uspět. Ale ještě radši bych vylepšil své maximum v celkovém pořadí Světového poháru – páté místo před čtyřmi lety.
Stejně jako Kateřina Neumannová začnete jezdit sprinty?
To ne, jen dva v rámci Tour de Ski, kde mi je neodpustí. A možná koncem sezony na Holmenkollenu, když se tam po padesátce ještě udržím na nohou.
V létě jste trénoval s Němci. Tobias Angerer potom prohlásil: Pozor na Bauera, bude letos velmi silný! To člověku polichotí, že?
Dokonce i Schlütter to říkal. Prý mohu dokonce bojovat o Světový pohár. Ale kdo ví, co tím Angerer myslel. Třeba jen chtěl ze sebe shodit tlak spojený s obhajobou velkého glóbu, tak ukázal na někoho jiného. A zrovna si vzpomněl na mě...
Jak to tedy je? Připadáte si silnější než dřív?
To ano. Přinejmenším o zkušenosti, které jsem načerpal u Němců. Tady na severu si ještě s nimi sednu a připijeme si, ale před prvními závody jim oznámím: Teď už jsme zase konkurenti. Teď už vás zase budu chtít zadupat do země. Stejně jako vy mě!
