A že se jich Bauer nazvedal dost. Při vyhlašování. Při focení na sněhu. Večer teprve začíná, když tráví dalších zhruba 45 minut před objektivem fotoaparátu.
V kombinéze, se žlutým číslem pro lídra Světového poháru, v civilu plní sponzorské povinnosti. Teprve pak přijde zábava.
Plány na oficiální oslavu se několikrát změní. Je skoro 10 hodin večer, když v modré reprezentační bundě, doprovázen zbytkem českého týmu, kráčí tmavou ulicí italské Santa Catariny. Sjezdovka na protějším svahu září do tmy a docela mrzne.
V podzemním baru je však útulno a teplo. "Já už to neudržím," ozve se od stolu výpravy a Bauer čelí spršce šampaňského. Na stůl přistávají skleničky, sám oslavenec se ujímá role číšníka a rozlévá. "Zazpíváme?" navrhuje reprezentační parťák Martin Koukal. Začne odpočítávat a ozve se... Nic. Bauer si však během večera užije skandování několikrát.
Je přece vítěz. Později vymění šampaňské za míchaný nápoj. Tradiční grog si nedá. "Ale já bych ten závodnický stejně nepil," odmítá slaboučké pití servisman Vít Fousek.
Bauer chvíli usedne k baru, pak poctivě obchází jednotlivé stoly. Po půlnoci mizí. "Mluvil jsem s Reném," vysvětluje chraplavým hlasem, jejž později úplně ztratí.
Míří na diskotéku za německým kamarádem Sommerfeldtem i dalšími běžci. Chce si užít poslední večer sezony s těmi, s nimiž strávil půl roku. A jež porazil.
