„Je to jiné než tituly předtím. Člověk cítí větší zodpovědnost. S Jirkou jsme s týmem i u videa strávili moře času. Oproti hráčské éře vnímám, že jsem do toho ještě víc vtažený. Ale hned po finálové sérii s Karvinou jsem říkal, že nejvíc chyb jsem viděl u sebe,“ pousmál se pětačtyřicetiletý Štochl.
Opravdu? Jakou největší?
Během zápasů příliš spadávám do emocí. Žiji s mančaftem. Ale ono je opravdu důležité zachovat si určitý odstup. Nesmíte spadnout do toho, že jste fanoušek svého týmu. Nejde sledovat herní kombinaci a jen doufat, že dopadne dobře. Musím sledovat, jak reagují soupeři, a podle toho klukům říci, co se dá ještě vylepšit. Stávalo se mi, že z tohohle jsem občas vypadl, reakci soupeře neviděl. A pak už bylo pozdě. Proto už mám papírky, zápisníček, začal jsem si zapisovat věci, abych byl víc soustředěný.
Zlatá jízda pokračuje. Házenkáři Plzně slaví pátý titul za sedm let |
V čem jako trenér vidíte největší zodpovědnost za tým?
My musíme vymyslet taktiku, kterou se chceme prezentovat. Hráči to pak musí předvést na hřišti. Ale to udělají jedině tehdy, pokud budou věřit, že to, co jim říkáme, má nějaký smysl. Což není snadné, máme se pořád co učit. Je to také tím, že s Jirkou jsme i jako hráči byli dost emotivní a teď si musíme zvykat na něco jiného.
Blesklo vám po pátém finále, že na stejném místě jste před 23 lety slavil svůj první titul?
Vzpomněli jsme si. Já, brácha Honza i Áda Blecha, všichni tři jsme tehdy byli u toho. Právě Áda (nyní kondiční kouč Talentu, pozn. aut.) finále rozhodl. A teď jsme si před pátým zápasem společně říkali, že by bylo fajn si to zlato z Karviné zase odvézt. Což se povedlo.
Přitom Karviná předtím v Plzni srovnala sérii na 2:2, doma chtěla rozhodnout. Neměl jste obavy, co porážka s týmem udělá?
Den po čtvrtém zápase jsme klukům dali úplné volno, aby si odpočinuli od házené, byli s rodinami. A už na dalším tréninku jsem cítil, že jsou všichni naladění správně. My trenéři jsme byli přesvědčení, že poslední dvě utkání už jsme byli lepší. Bylo jen o nás, jak se k tomu postavíme. Jestli předvedeme dobrý výkon a zvládneme to.
Rozhodl i širší kádr?
Byl to jeden z faktorů, možná i ten hlavní. I když. My sice máme kádr široký, ale celou sérii jsme hráli bez dvou důležitých leváků, Honzy Chmelíka a Tima Bogdaniče. A další leváci byli výrazně omezení, Lino (Petr Linhart) na koleni, Honza Stehlík na rameni. Byl to problém, ale i tyhle komplikace jsme byli schopní ukorigovat.
Další vítězné faktory?
Určitě máme zkušenější tým. Řada hráčů už má spoustu play off za sebou. Máme dva vyrovnané brankáře, kteří nám pomohli. Kája Šmíd na záčátku série, ke konci zase Filip Herajt. Třeba ve třetím zápase šel do branky až na rozstřel a chytil dvě sedmičky.
K tomu jedna zajímavost. Páté finále v Karviné bylo jediným duelem v play off, který jste venku vyhráli v normálním čase. Všechny ostatní na sedmičky.
Už v Karviné jsem slyšel od novinářů, že jsme je ve finále porazili vlastně jen jednou. A slyšel jsem to už před dvěma lety, kdy jsme je také dvakrát zdolali v rozstřelu. Já to neberu. My jsme ty zápasy prostě vyhráli! A jestli je to v normální hrací době, v prodloužení nebo na sedmičky, není podstatné. Takhle jsou pravidla daná, sedmičky jsou součástí play off. Stejně jako je v zápase taktikou třeba hra sedm na šest, tohle je další herní situace. A že jsme letos vyhráli v play off všechny série sedmiček, to není náhoda.
 |
Trénovali jste je hodně?
Samozřejmě, že jsme je trénovali. Před každým zápasem. Zkoušelo je osm hráčů, z nich jsme vybírali pět exekutorů. A gólmani se na střelce soupeře také pečlivě připravovali.
Kdyby bylo na vás, hrál byste v play off nejdřív prodloužení?
Ano. Na jednou pět nebo dvakrát pět minut bych ještě pokračoval. Ale v pravidlech mi vadí jiné věci.
Které?
Třeba hra sedm na šest, a to významně. Nebo situace, kdy má tým vyloučeného a místo gólmana pošle do hry šestého hráče. Za mě je to tak, že hráči si dovolí víc faulovat, protože oslabení není až tak významný hendikep. To přináší i větší hrozbu zranění. A trest není tak postihující, protože je celkem malá hrozba, že inkasujete gól přes celé hřiště.
Už před sezonou jste říkal, že do týmu chcete vtisknout hodně nových věcí, ale že to bude dlouhodobý proces. Blížila se hra ve finále již k ideálu?
Určitě ne. Proto mě extrémně těší, že i tak jsme titul vyhráli. Herní projev je třeba ještě výrazně upravit směrem, kam chceme. Snažíme se hráčům přehodit v hlavě vnímání házené, překopat systémy, upravit kombinace. Nových věcí je hodně a k dokonalosti nás čeká ještě dost práce. Je super, že jsme to dokázali už nyní přetavit v titul, ale všichni viděli, že to nebyla suverénní cesta ke zlatu. Semifinále i finále na pět zápasů, čtvrtfinále na čtyři. Příští rok to bude podobné, soupeři se obrovsky se zlepšují. Mně se moc líbila Dukla, myslím, že v play off podávala nejlepší výkony ze všech.
Na kolik se tým Talentu do příští sezony změní?
Jsem přesvědčený, že změn nebude příliš. Odchází Tim Bogdanič, což už jsme věděli delší dobu. Navíc byl zraněný, což mě hodně mrzí. Protože je to jeden z hráčů, kteří velmi dobře reagovali na nové věci, rychle se přizpůsoboval. Ze Slovinska má dobrý základ, správné návyky. Na jeho odchod budeme na postu pravé spojky reagovat. Jinak zůstaneme pohromadě a budeme se chtít dál posouvat. Ještě týden trénujeme, pak bude volno a v půli července začneme přípravu. I staří psi pokračují a věřím, že ještě vydrží. Nemám o ně strach, teď si jen potřebují doléčit zranění.
Zpět do EvropyNa Ligu mistrů ani Evropskou ligu nedosáhnou, ale třetí z pohárových soutěží, EHF European Cup, by házenkáři Talent týmu Plzeňského kraje rádi obsadili. „Ty první dvě jsou asi nedosažitelné i co se týče podmínek, haly, zázemí,“ říká trenér Talentu Petr Štochl. Loni Plzeň evropské poháry odmítla kvůli koronavirové hrozbě, na podzim už se v nich znovu chce ukázat. „Je to důležitá konfrontace. I v přípravě opět chceme hrát především se zahraničními týmy,“ doplnil Štochl. |
Jak máte s Jiřím Hynkem rozdělené úkoly? Občas se zdá, že vy jste ten hodný a on zlý...
Když Jirka vybouchne, stojí to za to. (smích) I to má svůj účel. Ale i jako hráčům se nám líbilo, když trenéři působili na tým hlavně pozitivně a o to se snažíme. Jako bývalý špičkový obránce má Jirka na starosti defenzivu. A já jako bývalý gólman útok. (úsměv) Někdy je problém, že se mi hodí do útoku stejní hráči jako jemu do obrany, tam pak trošku bojujeme, koho kdy nasadit.
Kolik času spolu trávíte a co na to říkají rodiny?
Času spolu trávíme opravdu dost. Ale je to hlavně ve chvíli, kdy je moje manželka v práci. U Jirkovo je to složitější, ta má svobodné povolání. Tedy, je fotografka, aby to neznělo blbě. (smích) Pracujeme hlavně v hale, k tomu tréninky. Ale občas se sejdeme i u nás nebo u Hynků, aby si holky trošku popovídaly. A my si spolu řešíme házenou...
Mimochodem, párkrát jste v sezoně musel zaskakovat mezi tyčemi. Je reálné, že si to i v příští sezoně ještě zkusíte?
V tom období, kdy jsem tam občas vlezl, jsem měl zrovna postcovidový syndrom, občas nebyl schopen vylézt dva schody. Byla to doba, kdy se mi opravdu do branky nechtělo, dělalo mi problém se rozběhnout. Ale musel jsem, k dispozici byl jen jeden gólman. Aspoň jsem se vybičoval začít víc běhat a dostal postupně únavu ze sebe. Když jsem šel do branky na tréninku později během reprezentační pauzy, kam jeli oba naši gólmani, už jsem se cítil mnohem lépe. Ale uhodil jste hřebíček na hlavičku.
V čem?
Kontaktoval mě Flensburg, den po finále jsem mohl jet chytat do Německa na závěr sezony, protože se jim zranil gólman. Jenže právě kvůli tomu, že jsem chytal extraligu, už jsem nesměl přestoupit. Jinak bych tam jako hráč bez smlouvy mohl. A asi bych do toho šel.
Takže když Josef Kučerka z Hranic říká, že i v padesáti chce dál chytat, rozumíte mu?
Jo, v naší lize to asi ještě jde. Ale v Plzni máme dva dobré gólmany a já už bych chytal hůř než oni.
