Pokud něco Filip Jícha jako aktivní sportovec uměl, byl to odhad vlastních schopností. A zdá se, že mu tohle vydrží i po kariéře.
„Studuju trenérskou licenci, a když nám ukazovali, jak se dělá trénink u dětí, uvědomil jsem si, že nejsem dobrý metodik. Že bych se musel všechno učit – tohle nemám dané do vínku,“ vypráví 35letý Jícha. „Čemu naopak rozumím, to je taktika na nejvyšší úrovni.“
Tak pravil nyní již bývalý hráč. Mimořádně úspěšná kariéra české spojky skončila o dva roky dříve, než naznačovala původní smlouva v Barceloně. Těžším soupeřem než dvoumetroví chlapi se ukázal stav potlučeného a operovaného těla.
Co tedy dál? Nejdřív úplná pauza. Zasloužená a vyhlížená.
„Jsem teď rodinný člověk a otec dvou dětí, které už jsou větší a mají rozum,“ říká o dceři Valerii a synkovi Vincentovi, s nimiž se dívá na házenou v televizi daleko častěji než za kariéry: „Hrozně chtějí a vydrží celý zápas, trochu jim to chybí.“
Ryze materiální důvody ke spěchu do zaměstnání nemá. „Nežijeme nijak nadstandardně; je to život, jaký chceme vést. Vaříme doma a staráme se o děti,“ líčil s úsměvem nejlepší házenkář světa za rok 2010. „Třeba do léta bych se mohl rozkoukávat, studovat, sbírat podněty. Pak bych se asi do něčeho pustil – ať už jakýmkoli směrem.“
Kdy a kudy? Zde jsou nápovědy.
Sám Jícha o sobě tvrdí: „Nedokážu dlouho sedět na jednom místě a nic nedělat.“ A až se pustí do nového úkolu, měl by souviset s tím, v čem vynikal: „Házenou si nesu v srdci, miluju ji. Nedokážu si představit, že bych ji opustil úplně.“
Za sedm let v německém velkoklubu z Kielu a dva roky v Barceloně získal unikátní sportovní know-how. „Strávil jsem velkou část kariéry v nejlepších klubech světa,“ říká Jícha, což není neskromnost, nýbrž faktické konstatování.
Právě proto se výhledově nevidí u drobotiny, nýbrž u špičkových borců. Čili ve „svém“ prostředí: „Vizi a představu mám. Do házené jsem vždycky mluvil, byl jsem pravá ruka trenéra. V budoucnu bych chtěl zkusit převzít tým a své vize a představy zkusit zprostředkovat.“
Proč ne jednou i v Barceloně, kde oceňovali jeho vliv na mladé. Proč ne zase v Kielu, s jehož uznávaným trenérem Alfredem Gislasonem jej pojí přátelství a vzájemná úcta: „Jeden pro druhého jsme byli důležití. Hovoříme spolu relativně často.“
Aktuálně je jisté pouze to, že se nechystá vracet do vlasti.
„Prozatím zůstáváme v Barceloně, děti tu chodí do školy,“ popisuje. „Pro mě není možné dělat pro českou házenou a žít jinde, to rozhodně ne. Načerpal jsem inspiraci na absolutním vrcholu a v takovém duchu bych ji chtěl předávat dál.“
Spěchat nemusí, zájemců bude dost.
