Skoro dva roky marně čeká na nabídku z mistrovství světa silničních motocyklů a místo toho teď jezdí "jen" šampionát superbiků. "Některým lidem jsem se prostě nelíbil, a tak jsem raději odešel," říká.
S MF DNES mluvil včera v Brně, kde v neděli superbikový seriál pokračuje dvěma závody.
Do Brna jste jezdil vždycky rád, stále to platí?
Ano. Je to jedna z mých nejoblíbenějších tratí a vždycky jsem tu zažil krásné závody.
A celkem sedmkrát vyhrál. V roce 2002 dokonce vaše vítězství vyneslo přes milion korun Doudlebům, které tehdy postihla povodeň. Dnes mají lávku, jež se jmenuje podle vás.
Pamatuji si to. Byla to jedna z nejzvláštnějších věcí, které jsem v motorkách zažil. Vyhrál jsem a ještě pomohl lidem v nouzi. A představte si, že mám fotku toho mostu doma.
Vážně?
Ano a plánuji, že se tam jednou podívám. Jak daleko je to od Brna?
Myslím, že okolo 250 kilometrů.
Tak to by mohl být dobrý výlet. Zavoláme starostovi, že přijedeme. Vždyť kdo může říct, že má vlastní most. A navíc já ho mám ještě zaživa (smích).
Slyšel jsem historku, že jste v šesti letech ukradl otci auto a pak s ním naboural do kašny. Je to pravda?
Ach, ano. Ale to už je dávno. Otec spal, tak jsem sebral klíčky a jelo se. Moc daleko to nebylo.
Takže jste byl Šílený Max už jako malý kluk.
(smích) Možná jo. Byl jsem zlobivé dítě a hodně hyperaktivní.
Jak se vám líbí ta přezdívka?
Zvykl jsem si a asi mě i vystihuje. Tedy na trati, doma jsem klidný. Díky ní mě lidé znají po celém světě a často mi tak říkají i na úřadě.
Ještě bez jedné věci byste to nebyl vy. Bez bradky. Jak dlouho ji máte?
Poprvé jsem ji zkusil v roce 1994 v Brně a už mi zůstala. Vlastně je to rodinná tradice, má ji i můj otec.
Čtyřikrát jste se stal mistrem světa. Je okamžik, na nějž nezapomenete?
Je jich mnoho. Začínal jsem se závoděním skoro v devatenácti, dřív jsem jezdil jen na skútrech a chtěl být fotbalistou. Pak jsem však šel rychle nahoru a stal se mistrem světa. Ještě mám v hlavě poslední závod v roce 1997. Večer před ním jsem s mechaniky hrál kulečník, pak šel spát. Probudil jsem se a zjistil, že jsem spal přesně 53 minut. Přesto jsem se cítil skvěle a vyhrál.
Teď už v šampionátu chybíte. Je to pro vás těžké?
Mnoho lidí mě nechtělo v šampionátu vidět, bylo jednodušší, když nebudu vůbec jezdit. Dal jsem si rok pauzu a hledal něco nového. Našel jsem superbiky a jsem spokojený.
Vrátíte se někdy do MotoGP?
Nevím, nezáleží to na mně. MotoGP už ani moc nesleduji, ale občas zaslechnu, co se tam děje.
Testoval jste formuli, minulý týden jste zase zkusil DTM. Chtěl byste závodit v autech?
Možná za pár let. Ale asi jsem se narodil pro dvě kola, ta čtyři by byla velká změna. Třeba ve formuli jsem se cítil jako ve vězení, ale byla to nezapomenutelná zkušenost.
Třeba byste se ve formuli 1 mohl potkat s Rossim a porazit ho.
(smích) To je hodně daleko, tak trochu sci-fi. Spíš se to stane na motorkách.
|
Dva nepřátelé aneb jak se fackoval s Rossim Ptejte se, na co chcete, ale jméno Valentino Rossi před Maxem Biaggim raději nevyslovujte. Se zlou se potážete. Během rozhovoru s ním stačily dvě otázky na tohoto jezdce a do té doby usměvavý muž se pořádně naježil. Maxi, co říkáte na to, že Rossi možná znovu nezíská titul? "O tom se nechci bavit." A chtěl byste se s ním znovu setkat na trati? "Bez komentáře." Ne, tihle dva se nikdy nemuseli. 
Oba jsou sice Italové, mistři světa a jeden čas spolu závodili u Hondy. Ale to je všechno, co je spojuje. Jinak je mezi nimi hluboká propast. A taky jedna bitka. V roce 2001 se totiž po závodě v Barceloně cestou na stupně vítězů porvali. A to tak, že Biaggi měl ještě dlouho na tváři otisk Rossiho ruky. "Obrátil se na mě a křikl: Chceš taky jednu, pojď sem, mám jich pro tebe dost. Hned jsem tam, odpověděl jsem mu. Oči měl zarudlé, byl vzteky bez sebe. Nikdy jsem ho takhle neviděl. Netrvalo to dlouho a padly facky," vzpomínal Rossi na incident ve své autobiografii. Ale nenechte se zmást, mezi nimi to začalo vřít už mnohem dřív. Třeba začátkem sezony 2001 dal Biaggi v závodě Rossimu ránu v rychlosti 220 kilometrů za hodině. Jindy na sebe zase křičeli v boxech. Přitom ještě ve čtrnácti letech měl Rossi ve svém pokoji vylepený plakát s Biaggim a fandil mu. Jenže když vstoupil do mistrovství světa silničních motocyklů, začalo se vše obracet. Rossi svými ztřeštěnými kousky pobláznil italské fanoušky a ti postupně přestávali mít o "nudného" Biaggiho zájem. 
Dokonce se obrátili proti němu, a když v závodě spadl, začali slavit. Navíc Rossi ho rád popichoval, do novin o něm mluvil otevřeně. Někdy až příliš. "To byla jiskra, která oheň zapálila. Musím přiznat, že jsem hodil kamenem první. Ale Biaggi je tím, kdo v roztržce pokračoval," přiznal Rossi. Teď se může smát. Je fenoménem MotoGP a na Biaggiho zbylo jen místo v superbikách. Nedivte se, že jméno Rossi nechce slyšet. |
 Max Biaggi na brněnském okruhu. |
