Když Evenepoel mířil do cíle, znovu byl plný emocí.
Nejprve si zaťukal prstem na helmu. Nemám silné jen nohy, ale i hlavu, jakoby tím oznamoval.
Po tvrdé ráně ve třinácté etapě na Tourmalet, v níž za lídry Jumbo-Visma zaostal o sedmadvacet minut a přišel o šanci na obhajobu celkového vítězství, si mohl říct, že Vueltu balí, že už dál nepojede. Jenže on se ale kousl, řekl si, že se přece nevzdá.
V cíli pak třiadvacetiletý Belgičan vytvořil prsty písmeno O. „To bylo zase pro manželku Oumi,“ vysvětloval.
I ona v jeho povstání hraje zásadní roli. Když se po protrápeném dni rozhodoval co dál, řekla mu: „Praví šampioni vždycky odpoví. Vyhraj i pro mě.“
A tak se činí.
V následujících pěti etapách se hned čtyřikrát objevil v úniku. S předstihem si zajistil puntíkatý dres pro krále hor a k triumfu ve třetím dějství přidal další dva – v sobotním čtrnáctém a ve čtvrtečním osmnáctém.
Ano, pro jeho úprky je klíčová právě výrazná časová ztráta, díky níž neohrožuje závodníky na celkové pořadí. Na druhou stranu, že by měl vítězství úplně zadarmo? Ani omylem, i tak musí prokazovat obrovskou výkonnost.
Když se jeho dres objeví na čele pelotonu při souboji o denní únik, každý hned zpozorní.
„Je to jako kdyby chtěla být snad polovina v úniku se mnou,“ poznal lídr stáje Quick-Step.
Když se mu pak mezi uprchlíky podaří dostat, opět ho všichni pozorují a čekají na jeho pohyb.
„Těžké, kolikrát si to musím odtáhnout sám, protože moc lidí mě nechce vystřídat,“ říká.
Jak se zdá, ale ani to mu problémy nedělá. Počká si na vhodný moment, pak přidá a prostě všem ujede. Jak jednoduše to v jeho podání vypadá.
Ukázal to i ve čtvrtek při dvojitém výšlapu na Linares. Dlouhou dobu táhl skupinu a postupně ji očesával, až devětadvacet kilometrů před cílem zůstal na čele sám.
„Cítil jsem, že jsem ze skupiny nejsilnější,“ popisoval. „Říkal jsem si, že nebudu ztrácet čas a odjedu.“
Zbytek trasy dojel sám. Uplynulo skoro pět minut, než do cíle dorazil druhý muž Damiano Caruso z Bahrainu. „Druhé místo beru. Nejlepší dnes vyhrál,“ líčil Ital smířeně.
Pro Evenepoela se ve třiadvaceti letech jednalo o jubilejní padesáté profesionální vítězství. I přes nezdar v celkové klasifikaci tak nemůže být nespokojený.
Evenepoelova horská show. Belgičan potřetí triumfuje a kraluje i vrchařům |
„Jeden z našich plánů nevyšel, ale vyhrál jsem tři z nejhezčích etap, k tomu mám puntíkatý dres. Navíc končit s pocitem, že máte tak skvělé nohy a neustále se zlepšujete, je skvělé,“ pochvaluje si. „Je strašně lehké spadnout. Ale vrátit se? Myslím, že jsem ukázal, že máme supersilný tým a mám supersilnou ženu. Ti všichni mě dělají nezlomným.“
Kuss konečně lídrem
Až o více než devět minut do cíle dorazili jezdci na celkové pořadí. I jejich skupinka měla jasné vládce – ty z Jumbo-Visma.
Etapu si opět s přehledem pohlídali. Že v posledním stoupání útočili Mikel Landa z Bahrainu či Juan Ayuso z UAE? Nijak je to neznervóznilo, dál si jeli vlastní tempo a odvážlivce po chvíli sjeli.
Spíš než soupeři z konkurenčních týmů se tak řešil jejich možný interní souboj o červený dres. V sedmnácté etapě na Angliru Vingegaard s Rogličem za sebou nechali lídra Kusse a jeho náskok se ztenčil na osm sekund. Za což si od mnohých vyslechli kritiku.
„Myslím, že by si Kuss zasloužil víc respektu,“ povídal třeba Geraint Thomas z Ineosu. „Nemyslím tím, přímo od jeho parťáků, ale spíš od vedení týmu. Mělo by být jasnější ve svých plánech.“
I před startem se proto řešilo, jestli se v další náročné etapě nebude podobná situace opakovat.
Neopakovala, šlo o úplně jiný obrázek.
Vuelta 2023vše o závodě |
Kuss byl tentokrát tím, pro kterého se parťáci odevzdali. Jeli takové tempo, které sice dělalo soupeřům problémy, ale zároveň ho Američan vydržel.
Vingegaard by dost možná ještě mohl přidat, kdyby chtěl. Jenže to neudělal.
„Pro mě a Primože toho Sepp už udělal tolik,“ děkoval Dán za dlouholeté služby v horách. „Jsem rád, že mu to můžu tentokrát splatit – v této etapě a i v té poslední těžké sobotní.“
Což si cenil i Kuss.
„Když se teda Jonas objevil na začátku cílového kopce na čele, tak jsem se trochu bál. Je fakt silný,“ pousmál se devětadvacetiletý Američan. „Ale nejel úplně naplno. Celý tým dnes odvedl výbornou práci. Moc děkuju.“
Už jen tři etapy ho tak dělí od životního úspěchu. A také dost nečekaného, vždyť neustále opakoval, že role prvního muže týmu se vším tím tlakem okolo pro něj není.
„Byl jsem s rolí domestika spokojený. Před sezonou, dokonce ani před tímto závodem jsem neměl pomyšlení nebo ambice, že bych měl být lídr,“ vykládá. „Pak se ale věci změnily. Věřím si čím dál víc a poznávám, že si červený dres snad zasloužím.“
Asi není moc lidí, kteří by mu ho nepřáli.