S očima podlitýma krví šplhali po majestátních horských masivech, zoufale počítali každý další záběr do strmého stoupání. Tak třeba sobotní etapa z Lannemezanu do Plateau de Beille. Přes dvě stě kilometrů těžkého výšlapu.
Zdolání tří velikánů: Col de Core, Col d'Agnes a Plateau de Beille. "Moc podobných dnů jsem v kariéře nezažil," přiznala americká legenda Lance Armstrong.
Stačilo podívat se na ty ztrhané tváře. Žádný jiný cyklistický závod na světě není tak drsný. Potrápí i trénovaný organismus špičkového cyklisty.
Tour, ta ledově chladná kráska, se za sto let své existence dokonce třikrát potkala se smrtí. Při zdolávání Galibieru v roce 1935 zemřel po srážce Španěl Cepeda. V roce 1967 zahynul na srdeční zástavu při stoupání na Mont Ventoux anglický cyklista Simpson.
A v roce 1995 se při sjezdu z Col de Porter d'Aspet zabil Ital Casartelli, olympijský vítěz z Barcelony 1992. Do srážky se soupeři se připletl v rychlosti 90 km/h. "Jezdit profesionální závody je stejně nebezpečné jako jít do války," napsal tehdy italský deník Il Giorno.
Děsivá stoupání. Příkré srázy. Velehory. Když Tour v roce 1910 zavítala poprvé do Pyrenejí, uštvaní jezdci křičeli na organizátory: "Jste vrazi!" Počátky závodu byly vůbec krušné.
Zatímco letos byla nejdelší etapou ta z Limoges do Saint-Flour, která měřila 237 kilometrů, před devadesáti lety se závodilo i na dvakrát delší trati. Mezi roky 1919 a 1924 se jezdila etapa z Les Sables d'Ollone do Bayonne, která byla dlouhá 482 kilometrů. To všechno na primitivních bicyklech.
V prvních ročnících si neukáznění diváci zvykli sypat na silnici hřebíky a střepy skla. Vrcholem byla první etapa roku 1905. Tehdy se na trati mezi Paříží a Nancy objevilo 125 kilogramů hřebíků. Z šedesáti cyklistů dojelo jen patnáct.
Asi nejtvrdší to bylo v roce 1909, kdy se jezdci srdnatě probíjeli sněhovou vánicí a krupobitím. Francouz Alavoine měl deset kilometrů před cílem defekt. V nečase doběhl zbytek trati s kolem na rameni.
Smolařem byl i jeho krajan Christophe. Na vrcholu Tourmaletu mu v roce 1913 praskla vidlice. Šel pěšky do čtrnáct kilometrů vzdálené vesnice, kde si v kovárně kolo spravil. Do Paříže dojel sedmý!
Kdepak, za hrdiny nejsou na Tour jen vítězové. Stačí vzpomenout na neskutečný závod Eddyho Merckxe z roku 1975. V Pyrenejích ho týralo dřívější zranění, v těžké etapě na Puy-de-Dome jej navíc atakoval jeden z diváků.
Před jednou z posledních etap měl bolestivý pád z kola, po kterém mu lékaři nedoporučovali pokračovat. Odmítl vzdát se. Se zlomenou lícní kostí dojel jako druhý.
Ještě drsnější příběh zažila Tour v roce 1987. O prvenství se přetahovali Ir Roche a Španěl Delgado. První z nich se při stoupání na La Plagne zuřivě bránil Delgadově útoku. Byl to strhující souboj! Roche přehodil na nejvyšší možný převod a pral se o každou vteřinu. V cíli se zhroutil z kola v bezvědomí k zemi.
Srdnatý cyklista se v sanitce probral. A u roku 1987 je v kolonce vítěz navždy napsáno jeho jméno.
To je zkrátka Tour. Kdo se jí dvoří, pozná bolest.
