Šestatřicetileté cyklistce Kateřině Nash končí v těchto dnech krátká letní dovolená. Po Světovém poháru bikerů v Novém Městě na Moravě ji trávila zejména na chalupě u svých rodičů v Záblatí u Prachatic.
Loni v září jste říkala, že končíte s velkými závody, nyní po Světovém poháru v Novém Městě na Moravě jste ohlásila konec profesionální kariéry. Je to definitivní?
Samozřejmě nad tím přemýšlím. Přeci jen mi bude 37 let a kola dělám už hrozně dlouho, takže je čas se nad tím zamýšlet. Ale je dobré, že mě závody pořád baví, mám dobrý tým i dobré výsledky (v Novém Městě na Moravě dojela na 15. místě, nejlepší z Češek). O to hůř se rozhodujete, i proto se konec oddaluje. Ale určitě nad koncem své kariéry už přemýšlím.
Uvidíme vás tedy ještě někde na horském kole?
Světový pohár se teď bude stěhovat v červenci do Kanady, kde určitě ještě budu závodit, a už se na to těším.
Kateřina NashNarodila se 9. prosince 1977 v Prachaticích. Začínala jako běžkyně na lyžích a startovala na zimních olympiádách v Naganu (1998) a v Salt Lake City (2002). Horské kolo pro ni ze začátku sloužilo jako letní tréninkový doplněk. Definitivně mezi cyklistiky přestoupila v roce 2002. Už předtím reprezentovala na kole na hrách v Atlantě (1996), před dvěma lety byla i na olympiádě v Londýně. Provdala se za bývalého amerického lyžaře Marcuse Nashe a od roku 2000 spolu žijí v USA. |
Co se chystáte dělat, až horské kolo pověsíte na hřebík?
Vystudovala jsem marketing, tento obor mě na škole hodně bavil. Takže mým snem je pracovat v oblasti marketingu ve firmě, která je mým hlavním sponzorem. Je to společnost, která vyrábí speciální výživu nejen pro sportovce. Za 12 let jsem jejich tyček snědla opravdu dost. Chci se tedy po kariéře přesunout k nim do kanceláře.
Jak jste se vlastně od běžek dostala k bikům?
Jezdili jsme na nich během léta při trénincích. Náš trenér Jiří Lutovský, který dodnes učí na vimperském gymnáziu, pak přišel s nápadem, jestli bychom si nechtěli zazávodit. Jedna prachatická firma pak na začátku 90. let začala prodávat horská kola, takže Jirka nám ta kola sehnal. Já jsem s tím tedy začala v 16 letech, kdy jsme začali jezdit na Český pohár.
Dlouho jste ale kombinovala lyže s koly, že?
Cyklistika pro mě byla pořád hlavně příprava na zimu. Pak jsem odešla do Ameriky na univerzitu, kde jsem se převážně soustředila na lyže. A až tak v roce 2002 jsem se poprvé více začala soustředit na cyklistiku a dostala se do profesionálního cyklistického týmu.
Jak na lyžování vzpomínáte, třeba na dvě zimní olympiády?
Krásně. Lyže jsou skvělý sport a trošku to pořád sleduji, protože pořád tam ještě závodí lidi, se kterými jsem jezdila. Jsem ráda, že jsem měla šanci si vyzkoušet oba sporty na dost vysoké úrovni a také, že jsem se dostala na olympiádu. Je to zajímavý zážitek.
Troufla byste si teď ještě na závod na běžkách?
Asi ano, pořád bych do toho šla, i když by to nebyl žádný Světový pohár. Spíš bych brala nějaký jeden sranda závod za sezonu. Hlava si myslí, že by mohla jet, ale tělo už tolik ne. Opravdu je to úplně něco jiného než u cyklistiky, kde vršek těla moc při závodech nepoužíváme.
Když už byste měla začít hodnotit, jaký byl váš největší úspěch?
Těch si, myslím, bylo docela dost. Hrozně moc si cením bronzové medaile na mistrovství světa v cyklokrosu v roce 2011 a vloni jsem vyhrála závod Světového poháru na horských kolech. Je to krásný pocit nejen pro mě samotnou, ale i pro lidi okolo, protože mají radost, že se nám to povedlo.
Nyní bydlíte s manželem v USA. Jak často se dostanete domů na jih Čech?
Není to tak často, jak bych si přála. Tipovala bych to tak dvakrát do roka, že sem přijedu. Snažím se to naplánovat tak, abych přijela na Šumavu buď před, nebo po závodech. Spíš si svoje pracovní povinnosti u nás doma tak nějak prodlužuji.
Už zůstanete s manželem v Americe natrvalo?
Plán je plán, ale člověk nikdy neví. V podstatě nic nevylučuji, ale jsem už zakořeněná spíš tam. V Americe bydlím už 14 let.
Když máte volno, vyjedete si jen tak na kole s rodinou či přáteli?
Ale ano, docela často. Jsou dny, kdy vím, že trénink bude dlouhý a těžký a já si ho musím prostě odmakat. Ale jsou i dny, kdy vím, že si kolo užiju. Na horském kole je to jednoduché, jedete krásnou přírodou a bavíte se. To je také důvod, proč jsem u toho vydržela tak dlouho. Když se s partou po těžké projížďce skončí někde u piva, to je také na našem sportu to krásné.
Na Šumavě asi obzvlášť, že?
Zrovna teď jsme s tátou seděli nad mapou a koukali, kam pojedeme. Moje babička bydlí v Třeboni, tak jsme studovali cestu, jak za ní dojet na kole. Také jsem se byla na kole podívat ve Zlaté Koruně a úplně jsem zírala, jak je to krásné městečko.
