Na 67 kilometrech, vedoucích zčásti po trase 18. etapy mužské Tour s dojezdem na Izoard, obsadila dvacetiletá česká cyklistka 21. místo ze 119 závodnic. V konkurenci absolutní světové špičky byla Nosková i nejlepší ze svého italského týmu Bepink Cogeas. Za vítěznou Annemiek van Vleutenovou ze stáje Orica zaostala o 5:08 minuty,
Právě jste vyšlapala až na slavný Izoard. Jaké to bylo?
Pro mě těžké hned od startu. Jak šlo o jednorázový závod, jelo se okamžitě hrozně rychle. A já už od startu cítila, že to není dneska ono. Když jsme potom najížděli na Izoard, trošku se mi to rozjelo, ale celý ten kopec byl pořádně náročný, dlouhý a ke konci i dost prudký. Už mi docházelo.
Byl Izoard i tím nejtěžším, co jste zatím v silniční cyklistice zažila? Drápali jste se do 2360 metrů nad mořem.
S nadmořskou výškou jsem problém neměla, protože jsem teď byla trénovat sedm dní na kopcích v Livignu. Ale po ženském Giru má forma zatím není ideální, jsem ještě taková unavená. I když na druhou stranu to nebylo ani špatné, jednadvacáté místo v takové konkurenci a v mém prvním roce v profitýmu je dobré. Mohla jsem sice dopadnout i líp, ovšem jsem docela spokojená.
K čemu byste ten zážitek přirovnala?
Pro mě byla dnešní atmosféra podobná jako mistrovství světa v cyklokrosu u nás v Táboře. Tady se v tom kopci nedá nikde moc zvolnit. Ale viděla jsem podél trati spoustu českých vlajek i fanoušků, a tím to bylo lepší.
Jakou výzvou pro ženy - cyklistky vlastně je, když vám organizátoři naplánují stejný cílový vrchol, na který jedou chlapi?
Mně se to líbí. Když mi nejdřív řekli, že pojedu závod po trati Tour, myslela jsem si, že to bude stejný formát jako dřív, tedy na Champs-Elysées před poslední etapou mužů. Jsem ráda, že jsme nakonec jely tady, Champs-Elysées by mi nevyhovovalo vůbec, tam je to něco jako kritérium a jede se pořád do plných. Mnoem radši jsem si na Izoardu vyzkoušela atmosféru, jakou mají muži v kopci.
Povzbuzování fanoušků tedy splnilo vaše očekávání?
Jo, určitě. Jak jsem odpadla z první skupiny na posledních deseti kilometrech, stáli zrovna po levé straně čeští fanoušci, zakřičeli na mě „hop hop“ a já se hned zvedla a postupně jsem dojela skupinu přede mnou, se kterou jsem pak jela i na posledních třech kilometrech.
Co vás teď bolí nejvíc?
Ten kopec byl nejvíc o hlavě. Vidíte, že vám ještě zbývá deset kilometrů do cíle, pak pět, čtyři, tři, dva - a pořád to nekončí. Načež přijde poslední kilometr a ještě se před vámi zjeví cílové serpentiny. Je to o hlavě, aby se nezlomila. Ta je tady nejdůležitější.
Už dříve jste říkala, že celá letošní sezona je pro vás jako sen. Takže i přes tu bolest váš sen dnes pokračoval?
Rozhodně. Jsem moc ráda, že už v prvním roce v novém týmu mohu objíždět takové závody, že mě berou ven a dávají mi prostor. V kopcovitých etapách jsem lídrem týmu, holky pro mě pracujou, vždycky se mě přes vysílačku ptají, jestli něco nepotřebuju, že by mi dojely do auta pro vodu, ať nemusím plýtvat silami a jedu si pěkně vepředu. Opravdu jsem nadmíru spokojená s touhle sezonou.
Musela jste si zvykat i na ježdění s vysílačkou?
Při tréninku jezdím se sluchátky, takže jsem zvyklá, že mi do nich na tréninku hraje hudba, nebo že mi při závodě něco říkají do vysílačky. I když většinou si tam něco povídají italsky, to jim moc nerozumím. Zato když pak v kopci jedu vpředu z týmu sama a mechanické auto za mnou, už mě odtud povzbuzují anglicky. Když jsem si postupně dojížděla skupinu, hlas vedoucího týmu mě ve vysílačce motivoval.
Co bude dál?
Vracím se na sedm dní zpět do Livigna, potom mě čeká Evropa v Dánsku a po ní už bych konečně mohla mít aspoň týden volno bez kola.
Po vás se za chvíli na Izoard vydají muži. Máte oblíbeného cyklistu?
Zdeňka Štybara.
A komu byste přála, aby vyhrál letošní Tour?
Zase Froomovi, klasicky.
