Na diváky, kteří pouze velmi nahodile sledují Tour de France či jiné cyklistické podniky, možná řada zákonitostí tohoto sportu působí podivně. Včetně této: proč se většina jezdců stáje podřizuje jednomu či dvěma lídrům, když cyklistika je sportem individuálním.
Jenže právě v tom tkví největší omyl.
Cyklistika je především sportem vysoce kolektivním.
Tour de France i ostatní třítýdenní závody kategorie Grand Tour jsou soubojem dvaadvaceti devítičlenných týmů. Ty nasazují své lídry do boje o celkové pořadí a o etapy, případně vysílají vpřed své specialisty na různé typy terénů.
Všichni ostatní jim pomáhají, aniž by na tom tratili. Naopak, čím lépe pomáhají a jejich lídři také díky nim vítězí, tím si také tito pomocníci více vydělají. Je nepsaným pravidlem, že prémie vybojované členy týmu putují do společného měšce a po závodě se mezi jezdce rozdělí rovným dílem.
Jedenáct tisíc eur čeká na Tour na vítěze etapy, 500 tisíc na absolutního šampiona. Další částky z 2,28 milionu eur celkové dotace se rozdělí podle umístění v absolutním pořadí, v etapách nebo na rychlostních či vrchařských prémiích, případně za vlastnictví výsostných dresů.
Dokonce i ty úniky, jež jsou v rovinatých etapách zpravidla předem odsouzené k zániku, mají smysl. Nejen proto, že v nich jde o „drobné“ na prémiových spurtech, ale především kvůli zviditelnění log sponzorů stáje v televizním přenosu.
Jeden za všechny, všichni za jednoho, platí často. A tak Warren Barguil vítězí v pyrenejské horské etapě, ale v té další, klasikářské, jež svým profilem vyhovuje jeho kolegovi Michaelu Matthewsovi, mu obětavě vozí bidony s vodou. A elitní sprinter André Greipel se jindy pro změnu omlouvá všem svým pomocníkům, že je zklamal ve spurtu, přestože o něj celou etapu skvěle pečovali.
Hierarchie v týmu slouží k udržení řádu. Mikel Landa ze stáje Sky sice byl v Pyrenejích zjevně silnější než jeho lídr Chris Froome, přesto upozorňuje: „Ano, možná bych mohl Tour i vyhrát. Ale nemám na to status.“ Lídrem týmu byl určen Froome. Dokud sportovní ředitelé stáje Sky neusoudí, že je rošáda žádoucí, Landa se tomu podřídí.
Ukaž sílu, ale zároveň též loajalitu, to se v pelotonu cení. Jestliže tak učiníš, příště dostaneš lepší smlouvu a možná navrch i post lídra. Ať už ve stejné stáji, nebo v jiné.
Z pohledu cyklistiky jakožto kolektivního sportu je tedy nutné nahlížet i na letošní působení Čechů na Tour.
Nespokojení kritici, nehledící pod pokličku cyklistických věcí, mohou namítnout: Proč se Zdeněk Štybar tolikrát v cíli radoval a objímal, když jeho vlastním maximem je zatím 10. místo v etapě.
Štybar však pětkrát výrazně přispěl k etapovému prvenství svého sprinterského lídra Marcela Kittela. Stáj Quick-Step i s pomocí českého mistra vyhrála nejvíce etap na této Tour. Navrch je na úpatí kopců k ruce vrchaři Danielu Martinovi, bojujícímu o absolutní stupně vítězů v Paříži.
Ani obránci fotbalistů Realu Madrid nejsou stejnými hvězdami jako Ronaldo. Přesto i oni jsou nedílnou součástí týmu, jenž ovládl Ligu mistrů. Je to titul jich všech, na který jsou náležitě hrdi.
Podobné je to u cyklistů.
Roman Kreuziger se na Tour stará v týmu Orica o Simona Yatese, majitele bílého dresu nejlepšího mladíka. S vlastním výkonem v Pyrenejích spokojený nebyl, chtěl být v kopcích Yatesovi k dispozici déle. Těšilo jej, když to v neděli v Centrálním masivu naopak zvládl. „Dobře jsme se v týmu sladili,“ pochvaluje si. Každopádně také on má na Britově bílém dresu jednoznačně svůj podpis.
Ve sportu velmi často záleží na úhlu pohledu.
Stačí ho změnit a rázem uvidíte i Štybara či Kreuzigera na této Tour zcela jinak než jen jako „ty Čechy, kteří nebojují o popředí výsledkové listiny“.
Špičkou závodu ve Francii nejsou. Platní tu však bezesporu jsou.
A navíc: i své místo v týmech, bojujících o zelený či bílý dres, si museli předtím sami vybojovat.