Kdy naposledy jste závodil?
Skončil jsem už v roce 2010, letí to. Od té doby nic. Jen jednou jsem se utkal s veterány. A už mezi ně ani náhodou nevlezu, akorát by si na mně léčili mindráky. Zažil jsem, když jsem ze srandy šel závodit s nimi. Každý po mně hned šel. Já si chtěl jen pokecat, a oni mi dávali.
Jaká byla vaše kariéra?
Jak na houpačce. Konec byl blbej, tam už to nešlo, záda nedržely, odešly. Cestování mě zabilo. Člověk najede sto tisíc kilometrů za rok, pořád do Belgie a zpátky. Za těch deset let tělo řeklo Dost! A hotovo.
Kamil Ausbuher
|
Řídil jste sám?
S tátou jsme se střídali, každý šoféroval půlku. Peníze na nic jiného nebyly. Měl jsem angažmá v Belgii v týmu Style Concept, což byli výrobci luxusního nábytku. Trvalo to rok a půl, pak vzal majitel stáje peníze, ukradl je a zmizel. Naštěstí mně ještě zaplatili, ale potom se stáj rozpadla. Konečná.
Čeho si ceníte nejvíc?
Juniorského titulu mistra světa z italského Corve v roce 1993. A pak vyhraného svěťáku v Táboře 2004, to bylo na úrovni toho titulu; tehdy jsem měl dobrou sezonu.
Díváte se na záznam zlaté jízdy?
Někde na kazetě by to bylo, ale už to nemám ani kde pustit.
Jak na závod vzpomínáte?
Já v té sezoně vyhrál všechno, kam jsem přijel. Já, Friedl, Elsnic. Takže spíš se čekalo, že vyhraju. Tehdy se trénovalo jinak než teď, existovala Tréninková střediska mládeže. Měli jsme i čtyři fáze denně, hrozné, co nám dávali za dávky. Já jel z Podbořan do Loun 40 kilometrů na kole, pak dopoledne a odpoledne trénink a nakonec jsem ještě šlapal domů s třicetikilovým batohem na zádech. Když už jsem fakt nemohl, spadl jsem a žral hrušky pod stromem. (smích) Dneska tohle někomu naordinovat, žene vás. Mají všechno, ale neumí toho využít.
Koňské dávky vás posunuly?
Určitě. Jako mladí jsme byli úplně jinde, než jsou kluci teď. Ale mezi dospělými už to bylo horší.
Kolik jste ročně najezdil?
Kolem dvaceti tisíc kilometrů. My nejezdili tolik jako silničáři, protože silniční sezona byla kratší a my museli hned do terénu. Jezdilo se trošku jinak. Ne zbytečné porce. Proč si dát na tréninku 250 kilometrů, když je to pro mě k ničemu?
Jak velká dřina je cyklokros?
Srovnali jsme, že náš závod je, jako kdybych jel čtyři pět hodin na silnici. Takových 220 kilometrů. Makáme hodinu, ale totální doraz. Každou chvíli se vlastně spurtuje. Musíte seskočit z kola, naskočit, běžet. Když už jsem běhal i z kopce, to jsem byl mrtvý. Ve Švýcarsku bývá po kotník bláta, tam se i z toho kopce běhá. Já měl rád výběh do 30 metrů, ale běžet někde přes louku bylo pro mě peklo. Mám malé nohy a byl jsem spíš spurter, měl jsem víc svalů, než bylo potřeba. V blátě jsem se utopil.
Nechtěl jste přejít na silnici?
Já v létě jezdil v Německu kriťáky na silnici a vyhrával jsem je. Přemýšleli jsme o tom, ale nebylo kam. Doba byla blbá. Dneska už jde všechno. Kdo chce kamkoli, dostanou ho tam. Ale zase nejsou lidi.
Když jste získal juniorský titul, říkal jste si: To bude kariéra!
Člověk si věřil. Ještě ve třiadvacítce to šlo. Málem jsem byl mistr světa, ale 700 metrů před cílem jsem s sebou švihnul a bylo po titulu.
A mezi elitou? V holandském Zeedamu 2006 jste skončil šestý.
Špatně spočítali kola, mělo se jet o jedno míň. Já to měl nastavené, že bych akorát dojížděl a spurtoval. A oni zazvonili ještě jedno. I novináři přitom už byli připravení, že je cíl. Já pak jel za Erwinem Verveckenem, jenže zrovna mi do cesty vlezl Ital a vytlačil mě do hlubokého sněhu. Jinak bych jel s Verveckenem. A on se pak stal mistrem světa.
Kdyby závod končil o kolo dřív, měl jste na zlato?
O první místo bych spurtoval, jeli jsme celá skupina pohromadě. Byl jsem naštvaný, protože v tom dalším, už skutečně posledním kole mě ještě chytily křeče. Ani ten kousek, co chyběl, s nimi nešlo jet.
Belgičané jsou velmocí, bylo těžké s nimi závodit?
Proti nim to nešlo, jeli jak mašiny. Soustředili jsme se na závody, kde bylo sucho nebo rychlo, abychom jim stíhali. V blátě byli perfektní. A než si člověk zvykl na písek! U nás v Česku člověk na písku v životě nejezdil. Já si na něj zvykal tři čtyři roky, než jsem byl schopný se s nimi trochu rovnat. A když jsem tam pak v písku trénoval, za půl roku už mi to šlo dobře.
Z cyklokrosaře je kuželkářBez sportu to s ním škubalo. Jen do mrazu, který ho provázel při cyklokrosu, se Kamilu Ausbuherovi už ani za nic nechtělo. A tak se z bývalého cyklistického reprezentanta stal kuželkář. „Chytilo mě to. Hlavně jsem v teple a nemusím se pachtit někde v zimě,“ směje se 44letý mistr světa juniorů v cyklokrosu. Kuželky válí za SKK Podbořany, poprvé házel už jako děcko. „Ještě na staré dvoudráze jsem jako malý chodil hrát s tátou, když tam házel s elektrikáři z podniku. Pak dlouho nic, věnoval jsem se cyklokrosu. A navážno jsem začal před skoro dvěma lety.“ Teď už je v Podbořanech moderní čtyřdráha a Ausbuher patří mezi právoplatné členy kádru. „Když táta hrál za céčko, říkal jsem si, že to zkusím a uvidíme. Člověk je soutěživý, mám to v sobě. Je těžké sedět doma, to já neumím. Už jsem tak nastavený,“ kouká se omluvně na svoji manželku. „Moc s tím nesouhlasila, soboty jsou v háji,“ kření se Ausbuher.  Kamil Ausbuher coby kuželkář. Když debutoval loni v říjnu na těžké kuželně ve Spořicích, měl nervy na dranc. „Shodil jsem jen 323 kuželek a to jsem si říkal, že půjdu domů a skončím,“ naštval ho první výkon. Pro srovnání, letos má na 100 hodů sdružených průměr solidních 413 bodů. Neskončil, naopak béčku Podbořan pomohl k postupu do krajského přeboru. „Ale až ze 4. místa, před námi všichni odřekli. My to zkusit chtěli, i když občas máme problémy dát družstvo dohromady. A navíc zaskakujeme i v áčku,“ líčí kádrové potíže. Ve 3. lize už má za první tým Podbořan tři starty. Že by se z vrcholového cyklokrosaře stal i vrcholový kuželkář, s tím nepočítá. „Ani náhodou, to už člověk nedohoní,“ nenosí růžové brýle. „Navíc kolena nedrží, záda taky ne. Tolik už netrénuju, svaly ochably. Když si dám 200 hodů, druhý den lezu po čtyřech.“ Podobné napětí, jaké zažíval v sedle, mu ordinují i kuželkářské mače. „Když ke konci dotahuju soupeře, je to adrenalin. Musím se soustředit - jak si trochu ulevíš, je to pryč,“ potvrzuje, že sport je hodně o hlavě. „Kuželky se člověk musí naučit, je to rutina. Tenhle sport mu nic neodpustí.“ Hází i jeho dcera. „Na kolo bych ji nedostal a lámat to přes koleno nemá cenu.“ Kromě kuželek hraje Ausbuher i hokej. „Sranda soutěž v Kadani, jen rekreačně.“ |
Jak se jezdí v písku?
Strašně, kolo se různě kroutí. Písek je horší než bláto. Záleží, jestli je suchý, nebo mokrý. Očistec. Člověk zaváhá a leží. A už se ani nerozjede a musí běžet, to je hotovo.
Braly vás belgické hvězdy?
Třeba se Svenem Nijsem jsme občas prohodili pár slov, dalo se s nimi mluvit. Tedy při závodě ani náhodou, to byl každý jako sup.
Žil jste celý čas v Podbořanech?Motivovali vás fanoušci?
Rozhodně. V Belgii chodilo dvacet třicet tisíc, dvojstup a trojstup po celé trati. Přijel jsem domů a byl jsem hluchý. Ten špalír je od závodníků metr, řvou vám přímo do ucha. Strašný i skvělý. Nejlepší bylo, když člověk padal, to ho měli rádi. Už se na mě těšili, já zahučel dolů a fandili mi. Udělal jsem show.
Čtyři roky jsem bydlel v Plzni, na dvě zimy jsem byl v Belgii.
Co vás teď živí?
Šel jsem místo táty dělat elektrikáře. Sítě a silnoproud u velké české energetické firmy.
Naplňuje vás to?
Upřímně: určitě jsem si nemyslel, že po cyklistice půjdu dělat elektrikáře. To ani náhodou.
Čekal jste, že se zabezpečíte?
Čekal, ale cyklokrosem to nešlo. Bojovali jsme o každou korunu.
Chybí olympijské pozlátko?
Přesně. To je náš největší problém, že nejsme olympijský sport. Od toho se odvíjely všechny peníze. Nejste olympijský? Nazdar! To jsem slyšel pořád. Být na olympiádě, jsou peníze vždycky. I kdyby to byly piškvorky, seženete je.
Jaký je současný český cyklokros?
Bíla. Veliká bída. Dopracovalo se to tam, kam to spělo. Lidi, kteří to tady vedli, to vést asi neuměli. Radši to ani nebudu komentovat.
Jak často se projedete?
Hraju kuželky, takže jezdím na kuželnu. Na silnici už ani nechci. Za mě to ještě šlo, teď je každý agresivní a je velký provoz; třikrát by mě někdo sestřelil za jednu jízdu. Mám zapotřebí se rozčilovat? Radši si vezmu cyklokros a jedu do lesa.
Vídáte se ještě s cyklokrosovou partou z vaší éry?
Moc ne. Není kde. Na závody nejezdím, protože kuželky zaberou moc času. Ani se mi tam moc nechce, když vidím, kam to dopracovali. Nás bylo deset do nominace na mistrovství světa, museli jsme se o to prát, dneska pomalu přemlouvají, aby někdo vůbec jel.
