Costante Girardengo je pátým ze sedmi synů rolníka ze severní Itálie. Jednou, ještě coby mladík, se ptá italského šampiona v cyklistice Giovanniho Cuniola: „Pane, mohu vás při tréninku doprovázet?“
Cuniolo se pousměje jeho kuráži a odvětí: „Tak dobře, chlapče.“ Vzápětí se nestačí divit, když se ho ten kluk udrží i v největších kopcích.
Tehdy se Girardengo rozhodne: „Budu cyklistou.“ Později, při vojenské službě ve Veroně tajně opustí kasárna, odjede vlakem do Alessandrie, vyhraje tam na vypůjčeném kole mistrovství Itálie a vrátí se na posádku s tolik ceněným maglia tricolore, dresem mistra země.
Dlouho si ho neužije, za porušení řádů je odeslán na třicet dní na samotku do basy. Ovšem na slavné Giro mu kapitán, sám cyklistický nadšenec, přiklepne volno. V roce 1913 na něm ve 20 letech debutuje.
„Co to je za jméno to tvoje Giribaldengo?“ dobírá si nováčka dvojnásobný vítěz Galetti.
Chová se ke mně jako k malému dítěti, pomyslí si Girardengo a umane si: Všem vám ukážu. Už brzy vám ukážu.
Šestou etapu vyhrává.
V roce 1914 vítězí Girardengo i v nejdelší etapě Gira v historii Lucca - Řím, dlouhé 430 km:
The longest stage in Giro d 'Italia history was the 3rd stage of the 1914 edition. From Lucca to Rome, 430km won by Costante Girardengo(Ita) https://t.co/QWMZopyKkc
Brzy je jednou z největších hvězd italského pelotonu. Kolikrát by asi ovládl Giro, kdyby do běhu dějin světa nevstoupila první světová válka?
Girardengo v zákopech Velké války onemocní španělskou chřipkou, málem umírá a je předčasně demobilizován. „Už nikdy pořádně závodit nebude,“ usoudí jeho manažer a nechce mu ani obnovit cyklistickou licenci. Teprve po usilovném naléhání svého klienta tak učiní.
A nelituje. V březnu 1918 Girardengo vyhrává závod Milán – San Remo, který se koná i ve válečném čase.
V roce 1919 je po čtyřleté odmlce obnoveno i Giro. Organizátoři zavádějí cyklisty rovněž na nově získané italské území a etapovými městy učiní Trento a Terst.
Hned první spurt v Trentu patří Girardengovi. Druhá etapa do Terstu pak vede po silnicích těžce poškozených boji a stále čekajících na opravu, se strženými mosty. Řeku Tagliamento, naštěstí takřka vyschlou, musí jezdci přebrodit.
Ani v jižní Itálii, kterou válka minula, to však není lepší. „Poslední kilometr do Neapole měla silnice tak obrovské díry, že se kola do nich propadala skoro až po vidlici,“ píše po páté etapě Gazzetta.
Na startu té šesté vede Girardengo o 23 minut před krajanem Tanem Bellonim. A potom už je Costante Girardengo neporazitelný. Ovládne každou z následujících pěti etap. V cíli té osmé čeká šest minut, než dojede druhý Angelo Gremo.
Jen mluvit moc neumí. Kloudné rozvitější věty z něj nevyrazíš. Emilio Colombo, editor a reportér Gazzetty, je z jeho krátkých odpovědí nešťastný. Chce o tomhle borci napsat cosi velkolepého, hledá výraz, jenž by odrážel jeho heroický výkon. Pak ho to najednou napadne. Vymýšlí nové slovo: CAMPIONISSIMO. Šampion všech šampionů.
„Jak bys chtěl, aby se ti říkalo?“ ptá se Girardenga v cíli.
„Jak je vám libo.“
„Budu ti tedy říkat Campionissimo.“
„Tak dobře.“
Pouze dva další italští cyklisté si v budoucnu o tento prestižní „titul“ svými výkony řeknou.
Prvnímu campionissimu fanoušci také říkají zkráceně Gira, kvůli malé postavě mu však někteří soupeři vymyslí i přezdívku Zakrslík.
RETRO: Giro před 110 lety. Při etapě do postele, na fanoušky s bičem |
Má na kontě vítězství v sedmi z deseti etap ročníku 1919 a navrch dvě druhá místa. Takovou dominanci ještě Giro nezažilo. Triumfuje v celém závodě o 51 minut před Bellonim a o 1:05 hodiny před Belgičanem Marcelem Buyssem, prvním cizincem na pódiu Gira.
Od úvodní do poslední etapy držel Girardengo svoji vedoucí pozici. Pouze tři cyklisté v budoucnu tento kousek na Giru zopakují: Alfredo Binda, Eddy Merckx a Gianni Bugno.
„Bylo to vítězství od východu do západu slunce,“ píší o Girardengovi v roce 1919 nadšení Italové. Luigi Ganna, už jen přihlížející vítěz úvodního ročníku Gira, v milánském cíli prohlásí: „Pozoruhodné. Takovou nadřazenost ve všech oblastech cyklistického závodu ještě nikdo nikdy neviděl.“
Bouřlivě oslavovaný velký malý muž Girardengo je úžasným cyklistou. Titul mistra Itálie získá celkem devětkrát, závod Milán - San Remo vyhraje šestkrát, Kolem Lombardie třikrát.
Víceúčelový trenažer 20. let - Costante Girardengo si čte, šlape a ještě pohání přístroj řemeslníka:
Costante Girardengo bouquine tandis qu'il s'entraîne, le tout en actionnant l'outil d'un artisan. Un crack ! https://t.co/XrXhZD69Dn
Jen na Giru jakoby se na něj v letech příštích neustále lepila smůla.
Ročník 1920 má jen osm etap, zato jejich průměrná délka činí 330 kilometrů. Ta úvodní z Milána do Turína zavádí závod poprvé v historii mimo italské území a protíná roh Švýcarska. Girardengo si po těžkém pádu za hustého deště sám opravuje kolo, protože nová pravidla cizí pomoc zakazují. V tu chvíli atakuje Belloniho tým Bianchi a Girardengo v cíli ztrácí takřka dvanáct minut.
Následky pádu jej sužují i o dva dny později v etapě do Lukky. V kopcích u Janova je na pokraji agónie, v Molassaně na konci sil slézá z kola.
Obhájce titulu vzdává!
Fanoušci, stojící na kraji silnice, nevěří vlastním očím. Doprovodí ho do nejbližšího domu. Dveře jsou otevřené, ale dům prázdný. Uloží jej tedy na lůžko. Když se majitel usedlosti vrátí, nevěří vlastním očím. Všude je plno lidí – a na jeho posteli leží zhroucený campionissimo.
Při Giru 1921 se historie částečně opakuje. Girardengo vyhrává čtyři úvodní etapy! Pátá je zavádí do Apenin. Po kolizi s jiným jezdcem v rychlosti okolo 50 km/h padá a končí na štěrku u silnice. Vstane a sykne: Au! Bok ho šeredně bolí, noha krvácí, zápěstí má v nepřirozené poloze.
Copak se ta smůla na mě nepřestane lepit?
Nasedá a šlape vzhůru po strmé silnici. Ne, nepůjde to. Velký sok Belloni společně se skvělým vrchařem Giovannim Brunerem mu ujíždějí víc a víc. Girardengo v mysli kapituluje a sesedá.
„Zbláznil ses? Pojedeš samozřejmě dál!“ zvedá na něj hlas sportovní ředitel jeho týmu Stucchi. Podřídí se mu, pokračuje ještě 40 kilometrů a skřípe zuby, což je jeho jediná zbraň proti bolesti. Až dorazí na Pian delle Cinque Miglia nad Roccarasem. Je extrémně vyčerpaný, obtížně dýchá. Zastaví, vezme kolo a odhodí ho na zem.
Divák se ho zeptá: „Máte mechanickou závadu?“
„Ne.“
Poklekne, do hlíny u silnice nakreslí kříž a sám se pokřižuje. Pak vstane a řekne: „Tímto křížem stvrzuji, že já, Costante Girardengo z Novi Ligure, tady končím. Dál na svém bicyklu nepojedu.“ Vzápětí se nekompromisně nasouká do týmového auta.
Looking at old photos of Costante Girardengo is a reminder not to use the word epic when describing any ride in 2019. https://t.co/L4UTYwVeOW
Nevyhraje ani Giro 1922, na němž jeho tým Maino ze závodu odstupuje na protest proti verdiktu rozhodčích. Ti odmítli vyloučit špičkového vrchaře Brunera za to, že si vzal na trati kolo od svého pomocníka (což pravidla rovněž zakazují). Rozhodčí potrestali Brunera „jen“ 25 trestnými minutami, a to tým Maino odmítl akceptovat.
V říjnu téhož roku nastává v Itálii čas radikálů. Třicet tisíc fašistů Benita Mussoliniho pochoduje na Řím. Vláda vedená Luigim Factou ztrácí nervy. Armáda nezasáhne, král Viktor Emanuel III. nevyhlásí výjimečný stav a fašisté bez odporu obsazují vládní kanceláře. Král pověřuje Mussoliniho, aby coby premiér sestavil vládu novou.
Mnozí si slibují, že dodá zemi vnitřní klid.
Mussolini miluje cyklistiku. A obdivuje Costanta Girardenga.
Campionissimo na jaře 1923 vyhrává na Giru první, třetí i čtvrtou etapu. V šesté etapě, vedoucí místem, kde předloni udělal do hlíny svůj pověstný kříž, tentokrát uniká a triumfuje.
Potom mu už patří každá další etapa! Campionissimo je podruhé vítězem Gira. Jestliže při svém prvním triumfu vyhrál sedm z deseti etap, tentokrát dokonce osm.
Je ještě populárnější než Mussolini, traduje se mezi Italy. Všechny expresní vlaky najednou zastavují i v jeho rodišti Novi Ligure, a to je výsada, kterou bývali v Itálii poctěni jen premiéři. Skládají o něm písničky. Obdivují jeho elegantní obleky. Fanoušci po něm pojmenovávají děti.
„Girardengo, invitto e invincibile,“ píše Gazzetta. Neporazitelný a nepřemožitelný šampion se na jejích stránkách svěřuje: „Cyklistika je sport, který vyžaduje osobní oběti. Musíte dávat pozor na to, co jíte, na své trávení, ale i sexuální aktivitu.“
Pravda, ne vždy tato svá moudra naplňuje. Ve skutečnosti je těžkým kuřákem. Když mu jeho kouč i masér Biagio Cavanna, bývalý profesionální cyklista a boxer, vytkne velkou spotřebu cigaret, Girardengo si postěžuje: „On snad sleduje každý můj krok.“
CAMPIONISSIMO. Costante Girardengo s editorem a reportérem Gazzetty Colombem
Potřetí už prvenství z Gira nezíská. V roce 1924 jsou profitýmy ve válce s organizátory a závod bojkotují. O rok později sice vyhrává Girardengo šest etap, ale v celkové klasifikaci se musí sklonit před novou mocnou silou italské cyklistika: Alfredem Bindou.
Ti dva nikdy nebudou přáteli, jejich vztah zůstane chladný.
Na Giru 1926 Girardengo láme rám a vzdává. Vrací se na Corsa rosa ještě deset dalších let, ale už je čas Bindy, ten Girardengův pominul.
Jeho popularita nicméně zůstává nezměrná. Stává se přítelem Mussoliniho synů Bruna a Vittoria. Za kamaráda od dětství má také jednoho z nejslavnějších italských lupičů a anarchistů Santeho Pollastriho, přezdívaného Robin Hood Novi Ligure, jenž má údajně na svědomí devět vražd.
Pollastri utekl do Francie, ale za Girardengem tajně jezdí na závody. Policisté to zjistí, počíhají si na něj a nepolapitelného banditu polapí. Skladatel Francesco DeGregori o tom složí píseň: Il Bandito e il Campione.
„Jeď Girardengo, jeď velký šampione.
Nikdo tě nenásleduje na tvé silnici.
Jeď Girardengo, jeď velký šampione.
Santa už to neuvidí, je navždy dalece vzdálen.“
Když třiačtyřicetiletý Girardengo roku 1936 končí kariéru, na kontě má třicet vítězných etap na Giru.
Vede pak coby kouč Gina Bartaliho k titulu na Tour 1938. Po druhé světové válce dá své jméno motocyklům, které se vyrábějí v severoitalské Alessandrii.
9 febbraio 1978, addio a Costante Girardengo, uomo dei primati e campione del ciclismo romantico #ArchivioCorriere https://t.co/P3OUaIB30R https://t.co/FZ9BLqfuAl
Ještě dlouhá léta je vítaným hostem Gira, než roku 1978 ve věku 84 let život prvního campionissima dohasne.
(V článku jsou použity citace z knihy Příběhy Corsa rosa / autor Tomáš Macek)
