Kdyby byl fourcross olympijskou disciplínou, 31letý jablonecký biker by mohl reálně usilovat o ty nejvyšší mety. On však tvrdí, že by o to ani nestál.
„Nejsem si jistý, jestli olympiáda sportu někdy spíš neuškodí. Horská kola jsou přece jen trošku volnější, celé to prostředí je přátelské, a když hodíte mezi partu super kamarádů lákadlo olympiády, zamíchá to kartami, vzniknou různé tábory a bude z toho něco, co jsme nikdo nechtěli,“ zamýšlí se Tomáš Slavík, přezdívaný Datel.
Titul olympijského šampiona by vás nelákal?
Vážně mi to nechybí. Viděl jsem, jak to dopadlo v bikrosu, který je na programu olympiády už deset let. Atmosféry v našem sportu si nesmírně cením. Na trati jdeme do boje, klidně se vyrazíme ze zatáčky, ale dodržujeme pravidla fair play a jsme kamarádi. Když mě Quentin Derbier nedávno těsně porazil na mistrovství světa, radoval jsem se s ním, že je šampion, a on se mnou byl smutný, že mi to nevyšlo. To jsou strašně hezké okamžiky.
Ze stříbra na mistrovství světa jste byl hodně zklamaný...
Protože jsem se o zlato připravil jen svojí chybou. Ve finále jsem jel s velkým náskokem a říkal si, že to hlavně nesmím pokazit a chtěl jsem jet opatrně. Jenže jak jsem zpomalil, zahnalo mě to do jiné stopy a málem jsem šel přes řidítka. Quentin se mi objevil po boku a v poslední zatáčce mě narval do bariéry. Jak říkám, moje chyba.
V polovině července jste už pošesté přivedl do Jablonce elitu fourcrossu na závod světové série a pošesté jste vyhrál. Neomrzelo vás to už trochu?
Vůbec ne. Před domácím publikem je to vždycky paráda. Ten pocit v cíli se nedá popsat. S věkem se mi ale trošku mění hodnoty a nejdůležitější pro mě je, že si to lidi vzali za své. Že v Jablonci je nejoblíbenější sport fourcross a chodí na něj přes deset tisíc diváků, to je pro mě největší satisfakce. Když vyjdu na kopec a vidím davy řvoucích diváků, je to pro mě největší vítězství.
Čím to je, že doma pořád vyhráváte? Postavil jste si trať speciálně pro sebe?
Tuhle otázku dostávám často, je to ale mylné tušení. Paradoxně jsem tu trať postavil v uvozovkách proti sobě. Snažil jsem se tam dát věci, které jsou pro mě nejtěžší. Postupně se v nich zlepšuju, ale pořád nejsem nejlepší. Trať v Jablonci je hodně sjezdová, a já vůbec nejsem dobrý sjezdař.
Počkejte, vždyť přece často jezdíte různé městské sjezdy po schodech a vítězíte.
To je něco trošku jiného. Tam je to hodně fyzická záležitost a to je moje silná stránka. V lese tak dobrý být nedokážu.
Co je na přípravě jabloneckého závodu nejtěžší?
První věc je sehnat peníze. Vlastní realizace nastává asi čtyři měsíce dopředu a poslední tři týdny jsou nejvíc nabušené. Ale to už je docela zábava.
Jaký máte rozpočet?
Šplhá se to už ke třem milionům. Hlavní část pokryjí sponzoři. Příspěvek od diváků tak velký není, protože máme dobrovolné vstupné. Tím, že areál není oplocený, lidi si často nosí i vlastní pití, takže bary nevydělají tolik, ale s tím jsme do toho šli. Chceme to dělat co nejvíc přístupné lidem.
Tím, že nemáte vstupenky, můžete počet diváků na akci jen odhadovat, že?
Přesně tak. Jsou na to různé techniky, ale odhad nikdy nebude úplně přesný. Letos ale přišli lidé v rekordním počtu. Reálné číslo je třináct tisíc diváků za dva dny.
Jezdíte přes třicet závodů za sezonu, co vás letos ještě čeká?
Teď od čtvrtka mám natáčení na Islandu, kde budeme propagovat nové kolo, pak mě čeká dual slalom ve Slovinsku a za čtrnáct dní se jede poslední závod světové série Crankworx ve Whistleru, kde bojuju o celkové vítězství, což se mi už před dvěma lety podařilo. Pak mě čeká finále světové série ve fourcrossu v Mexiku, kde už asi nemám šanci na celkové prvenství, protože jsem jeden závod vynechal a v jednom spadl. Do příštích let možná těch závodů trochu uberu a budu se víc soustředit na vrcholy sezony.
