V roce 2008 uvedl režisér David Fincher do kin Podivuhodný případ Benjamina Buttona s Bradem Pittem v hlavní roli.
Hlavní hrdina prožíval svůj život v opačném směru - když se narodil, vypadal na 80 let a místo stárnutí postupně mládl.
Alejandro Valverde nemládne. Alespoň podle číslovky u jeho věku ne. Přesto to tak na silnici často vypadá. I v 39 letech patří k nejlepším cyklistům světa. A to i po těžkém zranění z předloňské Tour, kdy si nohu poranil tak, až mu lékaři předpovídali konec kariéry.
Pořád má v sobě ten entuziasmus mladíka, který svůj sport miluje a obětuje mu vše. Letos zvládl během 84 závodních dní najet 13 979 kilometrů.
Pětkrát vyhrál, devátý skončil na Tour a druhý na Vueltě. K tomu spoustu druhých míst…
„Proto chci být jako Alejandro. Dokáže skvěle zajet klasiky i třítýdenní závody, v tom je nejlepší a dělá to už víc než patnáct let. Je mým velkým vzorem,“ říká jeden z objevů této sezony Sergio Higuita.
Být jako Valverde, o tom sní většina cyklistů.
I jeho letošní čísla ukazují, že má pořád stejnou touhu vítězit, i když možná přece jen přišel o něco ze své výbušnosti v posledních kilometrech. To ale nahrazuje vychytralostí a zkušenostmi.
Přestože závodí s cyklisty, kterým by mohl dělat otce, dál platí, že mít Valverdeho v týmu = skoro jistý úspěch.
„Nevítězil jsem letos tolik jako v posledních letech, ale pořád je to dost. Někdy prohrajete, jindy vyhrajete, takový je sport. Těch druhých míst bylo letos hodně a já vím, že jsem měl nohy na to, abych vyhrál, ale i tak jsem spokojený. Pořád jsem konkurenceschopný,“ těší ho.
Dál ukazuje, že nemá proč končit.
„Přitom když jsem byl mladší, říkal jsem, že kariéru ukončím v nějakých 34 letech. Fakt jsem si to myslel. Teď je mi 39, v dubnu mi bude 40 a pořád jsem tu. A nějakou chvíli možná ještě budu,“ směje se.
Smlouvu má podepsanou až do roku 2021, ale od šéfa týmu Movistar už před pár lety slyšel: „O prodloužení smlouvy se nestarej. U nás ji máš na doživotí. Až se rozhodneš skončit, tak skončíš.“
Předběžně sice ohlásil, že derniéru chystá na prosinec 2021, ale u Valverdeho nikdy nevíte.
Zvlášť po letošním báječném podzimu.
Dojel celkově druhý za Primožem Rogličem na Vueltě, poté toužil obhájit titul mistra světa a konečně vyhrát podzimní Lombardii, která mu tolik let unikala.
Jenže mistrovství světa vzdal obhájce kvůli zimě a dešti.
Při italských klasikách pak ale našel ztracenou formu. Z pěti závodů dojel jednou pátý a třikrát druhý, včetně zmiňované Lombardie.
„Když Bauke Mollema zaútočil, všichni jsme se po sobě jen dívali. Zkoušel jsem ho pak ještě dojet, ale už měl moc velký náskok. Klobouk dolů před ním, zasloužil si vyhrát,“ pronesl v cíli zkušený Španěl.
Bylo to potřetí během šesti dnů, co skončil těsně pod vrcholem. Nevyhrál, ale znovu byl vidět, znovu patřil k nejlepším.
Tak jako celou sezonu. Rok co rok.
„A pořád můžu někoho překvapit,“ usmívá se.
Primož Roglič (vlevo) a Alejandro Valverde na Vueltě.
Aktuálně ho čeká několikatýdenní pauza, než se vrhne do přípravy na další sezonu. Pro celý Movistar hodně průlomovou sezonu. Vítěz Gira Richard Carapaz totiž odchází do Ineosu, Nairo Quintana zase do Arkéy a Mikel Landa do Bahrainu.
Šanci na Grand Tour dostanou talentovaní Marc Soler a nově příchozí Enric Mas, druhý muž loňské Vuelty.
To nic nemění na tom, že španělská stáj bude na Valverdeho výsledcích závislá ještě víc než dřív.
A to jak na jarních klasikách, tak hlavně na olympiádě.
„Je to moje jasná a největší výzva pro příští sezonu. Tokijská trať mi absolutně vyhovuje. Připravím se, co nejlíp to půjde, a uvidíme, co z toho bude,“ říká.
A kdyby to v Tokiu nevyšlo, za pět let přivítá pět kruhů Paříž.
Bude u toho i španělský nezmar?
