Vystoupení finské hip hop skupiny a polonahých tanečníků s ohněm předznamenalo první slavnostní vyhlášení světového šampionátu v Kontiolahti, které se však neodehrálo přímo v dějišti mistrovství, nýbrž na náměstí v Joensuu. Do sedmdesátitisícového města, vzdáleného 20 kilometrů od stadionu v Kontiolahti, dorazila v pátek večer i rozesmátá česká výprava, aby si vychutnala svoji velkou chvíli.
Kouč Marek Lejsek už předtím ve finském lese uřízl obrovskou větev, na kterou zavěsili českou vlajku i videokameru. Fyzioterapeut Roman Karpíšek vyzdvihl na ramena šéftrenéra Ondřeje Rybáře a šéf svazu Jiří Hamza nabízel masérce Ireně Česnekové: „Irčo, já tě vezmu taky na ramena, abys viděla.“ Odpovědí se však ozvalo: „Irča se bojí výšek.“
Sám prezident biatlonové unie IBU Anders Besseberg dekoroval nejlepší smíšené štafety světa.
„World Champions: Czech Republic.“
Veronika Vítková, Gabriela Soukalová, Michal Šlesingr a Ondřej Moravec vystoupili na nejvyšší stupeň a konečně se dočkali svých zlatých medailí.
Stříbrným Francouzům sice jejich početný Fan Club zapěl a zahrál na trubku Marseillaisu, ale pouze jedna země měla právo, aby se její státní hymna rozezněla z reproduktorů na celé náměstí.
„Jak si kdo hymnu objednal, tak ji má,“ komentoval Michal Šlesingr.
Asi sto metrů od nich, na stožár uprostřed náměstí, stoupala česká vlajka. Gabriela Soukalová zpívala hymnu nahlas, ostatní se zakloněnými hlavami v duchu. „To byl můj sen, jednou si ji takhle zapět,“ nadšeně vyprávěla Soukalová.
„Ale i poslechnout si ji je sen každého závodníka,“ ujišťovala Veronika Vítková.
„Já to radši nechtěl kazit svým zpěvem, tak jsem si hymnu broukal jen v duchu,“ povídal Šlesingr. „Ale je to super pocit. Pamatuji kdysi dávno, jak mi ji hráli na juniorských závodech. To už je vážně dost dávno. A tohle je něco úplně jiného.“
Trenéři a členové realizačního týmu skandovali „Kdo neskáče není Čech“, zlatá čtveřice začala na nejvyšším stupni skákat. „A já při tom ztratil rovnováhu a spadnul jsem dolů. Mají malé pódium,“ vykládal Ondřej Moravec.
Už jen společné fotografování s medailemi a ceremoniím byl konec.
„Asi mi konečně došlo, že jsme vyhráli,“ svěřovala se Vítková. „Ta medaile je vážně pěkná, takovou doma nemáme.“
Nebylo to vyhlášení s velkou olympijskou pompou, jaké všichni kromě Šlesingra zažili loni v Soči. „Ale ta medaile, kterou jsme tady dostali, je zlatá. Takovou nemám z žádných dospělých biatlonových závodů. A zlato je zlato,“ znovu ujišťoval Moravec.
