Minulý pátek jej Gabriela Koukalová svou pátou medailí z mistrovství světa sesadila z prvního místa českých historických tabulek. „Ale Ondra si to jen tak líbit nenechá,“ přesvědčivě prohlásila.
Ne, nenechá.
Teď Ondřej Moravec přijíždí na poslední položku, na kontě už má tři nuly a na mušce pět terčů, kterými se může prostřílet až k medaili.
Pouze jedinkrát v životě je skolil ve vytrvalostním závodě všechny, při Světovém poháru v Ruhpoldingu.
Jenže tohle je mistrovství světa, mnohem víc stresující akce.
Ne, nebudeš dnes taktizovat, nezačneš tak jako ve stíhačce střílet od prostředního terče, přikáže si. Nasypeš to tam, jako jsi to dělával zamlada, ještě před třemi lety.
Později přizná: „Ani si z té položky nic nepamatuju.“
Podstatné však je, že je rychlá, za 22 vteřin - a hlavně čistá. „Jo,“ zakřičí si po ní sám Moravec. Odjíždí ze střelnice a usmívá se.
„Ondra vede, má 32 vteřin na Fučáka,“ informuje hned šéftrenér Ondřej Rybář o jeho náskoku na Martina Fourcada, který se dvěma trestnými minutami na kontě vysedává u cíle v křesílku pro vedoucího muže.
Na tribuně se zatím ze všeho toho řevu vzbudí v náručí maminky Veroniky Moravcové třináctiměsíční dcera Rozálka. Co se děje? Proč tu ti lidé tak křičí? Rozálka se rozpláče.
Táta bude možná mistrem světa, víš...
Nechám to číslo pozlatit...
„Konečně. Já měl takový strach, že si Ondra tu medaili poslední položkou zase odpálí,“ uleví si u střelnice předseda svazu Jiří Hamza. Moravec polyká poslední kilometry posledního kola na rozorané trati, s číslem 51 na hrudi. Ano, s tím samým ve středu uháněla za medailí i Gabriela Koukalová.
„Jestli to dopadne, nechám to číslo pozlatit,“ slibuje Hamza.
BOJ O KAŽDOU VTEŘINU. Ondřej Moravec na trati.
Ale skutečně to dopadne?
Jistě, náskok před Fourcadem nadále udržuje v příjemných mezích. Francouz pokrčí rameny. Už pochopil: Dnes nevyhraju. Ovšem Rybář do vysílačky varuje: „Pořád jede za Ondrou spousta vlčáků, Eder, Bö, Bailey. Jde mu o každou vteřinu.“
Kouč mužů Michael Málek, navenek nejklidnější, stojí s rukama v bok, nemluví. „Zato uvnitř jsem nervózní,“ ujistí.
Moravec se rve, ale zároveň cítí, že mu síly docházejí. „Sprint a stíhačka byly běžecky jiná lambáda,“ poví. Protne cíl, otočí se na tabuli a vidí: Jsem první o 17 vteřin před Fourcadem.
FINIŠ... A PAK ČEKÁNÍ. Na co mi to bude stačit?
Domácí Eder si dvěma chybami naděje odstřelí. Nyní je na závěrečné položce Johannes Bö. Český biatlonista, právě poskytující rozhovory, pozoruje Norovu rychlopalbu a komentuje: „To je totální blázen, nakropil to tam nehorázným způsobem.“
Nicméně poslední terč Böovi nezbělá!
Já snad vážně budu mistr světa, nevěřícně si říká Moravec. „Nikdo další už tam snad není.“
Mé pocity? Je to pade na pade
Nemá v tuto chvíli žádnou informaci, že na trati je s číslem 100 stále Lowell Bailey, dosud třikrát neomylný, ani že Američan po třetí položce vede dvanáct vteřin. Na videostěně momentálně svítí pořadí po čtvrté střelbě, tam však ještě Bailey nebyl.
Hamza naopak o této hrozbě moc dobře ví. „Tak už jen Lowell,“ říká.
K českým trenérům zamíří francouzský kouč a gratuluje jim. Reportér německé televizní společnosti ZDF se přichází zeptat: „Mluví Ondrej anglicky?“ Ano, jistě, mluví. Svět vyhlíží nového šampiona.
Jenže Bailey, pětatřicetiletý chlap, který už loni chtěl s biatlonem skončit a být víc s rodinou a který má v týmu USA českého servismana Petra Garabíka a napůl českého poradce na střelbu Matta Emmonse, ustojí drtivý tlak nervů.
Ani na poslední stojce se nemýlí.
„Pozor, má na Ondru jen šest vteřin,“ vykřikne Rybář, když Američan opouští střelnici. „Už toho má taky plný zuby. Bude to drama.“
Na počítači, který má u dalekohledu, si otevře analýzy závodu a hledá časy obou kandidátů titulu v minulém kole. „Ondra v něm dal Lowellovi jen dvě vteřiny. Bude to těžký.“
O svém posledním kole posléze Bailey po závodě pronese: „Připadalo mi, že nemá čtyři kilometry, ale čtyřicet.“
Oči všech zainteresovaných hltají a vzývají mezičasy. Na dalším činí Američanův náskok jen čtyři vteřiny. Potom jen 2,8 vteřiny.
„Lowellovi pomáhá, že jede ve dvojici s Rusákem, to je pro nás blbý,“ všímá si Rybář, jak se Bailey drží s Rusem Volkovem, kterého na trati dostihl.
Přesto na metě 18,9 kilometru, 1100 metrů před cílem, ukáže časomíra pouhou desetinu vteřiny pro Baileyho!
Dopadne to zlatě, uvěří v tu chvíli mnozí Češi. Ne tak Moravec. Připomíná: „Já byl ke konci totálně kyselej, přechody i sjezd ke stadionu jsem neměl dobré.“
Michal Krčmář, radující se za cílem z vlastního zmrtvýchvstání na šampionátu, se proměňuje v náruživého fanouška a ujišťuje: „To už Ondra dá. To už udělá!“
„Fantastická atmosféra. Úžasný závod. A strašný nervy,“ říká na tribuně Veronika Moravcová.
Všichni členové amerického týmu, rozestavení po trati, si mohou vykřičet plíce. Petr Garabík na kopci nad stadionem prohlásí: „Teď Lowellovi můžou pomoci jen rychlé lyže.“
A on je má. Ještě sjezd. Ještě cílová rovinka.
Moravcovy emoce v cíli jezdí jako po horské dráze, nahoru dolů.
Vyjde mi to? Nevyjde?
Už to ví. Směšné 3,3 vteřiny rozhodují proti němu. Ondřej Moravec pohodí hlavou, usměje se. Michal Krčmář si uleví nepublikovatelným slovem.
JÁ TO DOKÁZAL! Radost Lowella Baileyho - i jeho rodiny.
Biatlonový veterán Bailey jásá jak smyslů zbavený, dočkal se své první medaile z mistrovství světa a hned zlaté! Vyhrál v souboji dvou otců. Utíká k němu manželka, směje se na svoji maličkou dcerkou Ophelii.
Petr Garabík sjede na stadion a září: „Mně je jedno, že jsme porazili Čechy, důležité je, že jsme porazili všechny. Jakákoliv medaile by nám dnes stačila, ale zlato je třešnička. A Lowell si ho zasloužil.“
Michal Málek povídá: „Takový kousíček. Když jsem to viděl... Ale i stříbro je paráda. A všem našim klukům se to dneska povedlo.“
„Co jsou to tři vteřiny na dvacítce?“ ptám se ho.
„Vlastně vůbec nic. Ale ve své podstatě rozdíl mezi zlatem a druhým místem.“
Česká enkláva rychle zažene dočasné ochromení ze strhující koncovky a slaví čtvrtou medaili z Hochfilzenu. Právě vyrovnali Kontiolahti 2015, dosud nejúspěšnější šampionát české historie.
Pravda, Moravec v duchu stále zvažuje, zda vyhrál stříbro, nebo zrovna ztratil zlato. „Mé pocity jsou teď pade na pade,“ přizná. „Byl jsem tomu vysněnému zlatu strašně blízko. Ale je to placka z mistrovství světa, to se počítá.“
SMĚJU SE, MÁM PŘECE MEDAILI. Pro Moravce je pátá z mistrovství světa.
Kráčí na květinový ceremoniál, při němž se dcera vítěze rozpláče, a tak jí bronzový Martin Fourcade dává na utišení plyšovou veverku, maskota šampionátu, kterého právě dostal.
Bailey se s každým objímá, přijde proto pořádně pozdě na tiskovou konferenci. Líčí na ní, jak v Hochfilzenu závodil už před sedmnácti lety na juniorském světovém šampionátu - a jak je pořád tady.
„Už jsem přestával věřit, že se někdy té medaile dočkám,“ vypráví. „Pořád čekám, až někdo přijde a vzbudí mě. Vím, že je to klišé, ale je to tak neuvěřitelné, je to jako sen. Tolik tvrdé práce je za tímhle zlatem, tolik lidí, kteří mi pomohli. Všechno se to vyplatilo.“
Ten táta pořád něco vykládá... Je mistrem světa, víš, miláčku. Mála Ophelie Bailey, když Lowell Bailey i půl hodiny po TK pořád jen mluvil https://t.co/Lb4ISKVUKT
Kdo hledí, na jeho nefalšovanou, čirou radost, nemůže mu zlatou odměnu nepřát. „Je nádherné, když se v pětatřiceti tahle dočká své první medaile,“ říká i Ondřej Moravec.
Jemu je 32 let.
Stále má čas. A stále ani toto mistrovství nekončí.
Pro Baileyho, plujícího na zlatém oblaku, však už klidně skončit může. Ještě půl hodiny po tiskové konferenci vypráví a vypráví a vypráví, gestikuluje, rozesmívá i dojímá naslouchající.
Jeho malá Ophelie se v náručí maminky nejdřív zase rozpláče a potom usne.
