Z tohoto pohledu byl úterní odchod ze scény Gabriely Koukalové vlastně stylový. Po dlouhých měsících, kdy naznačovala, že by se k biatlonu přece jen mohla vrátit a že v květnu svolá velkou tiskovou konferenci, zveřejnila místo toho ve čtvrt na deset ráno jen krátké video.
„Jsem přesvědčená o tom, že je načase vydat se na další životní etapu, na kterou se už hrozně těším,“ zvěstovala v něm.
Mistryně světa, šampionka Světového poháru a olympijská medailistka ukončila kariéru.
Před sedmi lety stála u zrodu českého biatlonového boomu. Ne, nezpůsobila ho sama, ale svými úspěchy, zarputilostí, charizmatem a obrovským marketingovým potenciálem dokázala v Česku přitáhnout k biatlonu statisíce fanoušků a učinit z něj takřka lidový sport. Televizní přenosy z vrcholných akcí rázem lámaly rekordy, k obrazovkám usedalo více než milion diváků.
Tehdy národ stmelovala. Tehdy platilo: Jen se podívejte na biatlon, tam vše funguje, jak má.
V oněch dávných časech byla Koukalová především sportovkyní.
Potom se stala více celebritou než biatlonistkou. Na podzim 2017 přerušila kariéru kvůli zranění lýtek, které bylo špatně odkomunikované, odřekla hry v Pchjongčchangu a na jaře vydala kontroverzní autobiografii. V ní se přiznala k letitým problémům s anorexií (nebo snad s bulimií?), ale také barvitě popisovala problematické mezilidské vztahy a neshody v reprezentaci.
Tou knihou národ pro změnu rozdělila.
Věrní příznivci ji oceňovali: Je skvělé, že byla takhle otevřená.
Jenže zároveň si nadělala nepřátele, kteří naopak prohlašovali: Pošpinila příliš mnoho lidí jen proto, aby knížka měla větší publicitu.
Její autobiografie vlastně jen potvrdila, co v minulosti opakovaně a zprvu s úsměvem prohlašovala: „Já do toho biatlonového společenství vlastně nepatřím. Nezapadám. Jsem jiná. Ale s tím nic neudělám. Já se už tak divná narodila.“
Hledání vlastní cesty
Nebyla jako Veronika Vítková nebo Ondřej Moravec, vyloženě pracovní typy, zapálení dříči, schopní tvrdě trénovat za jakýchkoliv okolností. Nebyla asketou jako Nor Björndalen ani extrémně ambiciózní jako Běloruska Domračevová.
V podání Gabriely Koukalové šlo místy o jakousi zvrácenou lásku, kdy biatlon milovala a současně občas i nenáviděla.
„Musím si najít vlastní cestu,“ říkala. Potřebovala úniky od sportu, aby si pročistila hlavu. Nadšeně vyprávěla o prostředí umělecké školy, o tom, jak se Bernini podílel ve Vatikánu na výstavbě chrámu svatého Petra, o vlastních pokusech na klavíru, na němž raději improvizovala, než hrála podle not.
Slávu, kterou jí první úspěchy přinesly, si na první pohled užívala, jenže občas tápala, co s ní. „Je celá rozpolcená,“ soudil kouč Ondřej Rybář. Se svým kdysi vysněným trenérem si i proto přestávala rozumět, museli hledat kompromisy.
V létě 2014 se poprvé potýkala s hlubokou psychickou krizí. Objížděla společenské akce, usmívala se na sponzory, ale uvnitř byla vyčerpaná, unavená, bez motivace. Vyprávěla, že se nemůže zbavit pocitu: ‚Své sportovní sny jsem si už splnila, olympijskou medaili mám, teď chci být šťastná jinak.‘ Najednou si připadala jako postava z depresivního obrazu Výkřik od Edvarda Muncha, držící se za hlavu s otevřenou pusou.
Tak jako láska a manželství ovlivní život každého člověka, s blížící se změnou počátečního písmene svého příjmení z S na K hledala namísto u trenérů stále více rady u svého partnera Petra Koukala.
Krizi z léta 2014 ještě překonala a odrazila se z ní k nejúspěšnějším dvěma sezonám kariéry, korunovaným velkým křišťálovým glóbem v roce 2016 a titulem mistryně světa ve sprintu a dalšími dvěma medailemi v Hochfilzenu 2017.
Když měsíc poté doběhla v hromadném závodě v Oslu osmá a poosmé pozdvihla malý glóbus, naprosto nikoho by nenapadlo, že právě absolvovala poslední závod kariéry. Vždyť jí bylo teprve 27 let.
Přesto byl konec už blízko.
Pod příliš velkým tlakem
Tlak, že teď od ní bude národ očekávat i olympijský triumf v Pchjongčchangu, se zdál být najednou neúnosný. Sama později naznačila, že letní bolest lýtek se mohla postupně proměnit v problémy psychického rázu, odrážející obavy, že na hrách selže. Ztratila sebedůvěru, jen s velkými obtížemi v lednu 2018 namluvila video, že do Koreje nepojede. S každým dalším měsícem se biatlonovému světu vzdalovala.
„Užívala jsem si najednou emoce z obyčejných věcí. Uvědomila jsem si, že sportovní výsledky nebo vidina nějakého pomyslného vítězství nemusí nutně znamenat šťastný a spokojený život,“ přiznala v úterý.
Přesto se o návrat údajně pokusila. „Začala jsem s aktivní přípravou a zjistila jsem skvělou věc, že mě nic nebolí a tréninky mě baví. To jsem dlouho nezažila,“ líčila.
Ovšem kdesi ve svém nitru už nejspíš byla rozhodnuta: Dost bylo biatlonu.
Nemohu se zbavit dojmu, že takové podivné odcházení, ani tu úterní zvláštní tečku, si její úžasná kariéra nezasloužila. Měla se loučit v záři reflektorů, obklopena úsměvy a všeobecným obdivem, s nadšením se ohlížející za minulostí. Měli jsme vzpomínat na její strhující bitvy s Laurou Dahlmeierovou nebo Kaisou Mäkäräinenovou, na bláznivé kousky, zapomenuté hůlky, pozdní starty či kanadské žertíky i na její nakažlivý smích.
Vždyť scénu definitivně opouští Gabriela Koukalová, jedna z nejúspěšnějších sportovkyň české historie, tak úspěšná a charizmatická.
Čas ohladí mnohé rozpory, vyvolané v posledních dvou letech. Na mysli mi právě teď vyvstávají slova, která mi řekla před třemi lety na Sibiři po zisku velkého křišťálového glóbu.
Tehdy všem lidem, těm známým i neznámým, vzkazovala: „Užírat se tím, co nemáte nebo co je špatně, je ztráta času. Zamyslete se, jak rychle čas v životě letí, a řekněte si, že máte jedinečnou šanci něco tu za sebou zanechat. Pomáhejte těm, kteří to potřebují. A najděte si životní smysl i cíl, za kterým půjdete. “
Tak ať ho najde.
