Na střelnici přibyla boční stěna, periferní pohled je najednou jiný než před rokem. "Jsem rád, že dneska fouká," povídá kouč mužů Ondřej Rybář. "Střelnice je tu hodně větrná. Takže můžeme nabírat data. Čím víc, tím líp." K dispozici má anemometr na měření síly i rychlosti větru, studuje terče, hledá vychytávky. Dává si tak dohromady obrázek, jak se zachovat, pokud bude foukat i při šampionátu.
Ve finální fázi, při šampionátu, však žádný anemometr nepomůže. Bude to jen na samotných závodnících, kteří se musí orientovat podle fáborků mezi stavy. "Musí získat cit, jak si podle větru upravit mířidla."
Nástřelem trénink začíná. "Machrům stačí pět ran, většinou jich však potřebujete tak deset." Následuje dvacet koleček po stadionu, po každém z nich jedna rána. Proč jen jedna? "To je průprava na první vystřelenou ránu v závodě. Ta když se povede, dává závodníkovi důvěru v sebe sama."
Mají splněno, kouč tedy ordinuje dvacet minut rovnoměrné jízdy. Nic extrémního. Na programu je hlavně střelecký, nikoliv běžecký trénink.
V bílé skříňce u střelnice se skrývá ovladač terčového zařízení, nebo-li klávesnice, na níž trenéři nastavují velikost terčů: menší na položky vleže, větší na položky vstoje. Zdejší elektronické terče od německé firmy Hora má Rybář radši než mechanický systém finské firmy Kurvinen. "Jsou pro mě čitelnější. Po zásahu mají prodlevu vteřinu, než se sklopí."
Trénink pokračuje čtyřmi položkami vleže a čtyřmi vstoje, mezi nimi vždy okruh kolem stadionu. "Chci rychlou manipulaci. Simulujte závod," vybízí kouč a pozoruje úspěšnost střel dalekohledem firmy Meopta za 60 tisíc korun, který umí šedesátinásobné zvětšení. Zatímco většina reprezentací má německé dalekohledy Carl Zeiss, Češi a Norové přešli k české firmě.
"Její výrobky využívá i britská Královská ornitologická společnost na zkoumání pírek ptáků," vyzdvihuje Rybář. Pak hlásí: "Boušku, daleko rána na jedenáct, dva centimetry." Boušek je přezdívka Šlesingra a hláška v biatlonové mluvě znamená, že jeden z terčů minul o dva centimetry na jedenácti hodinách pomyslného ciferníku.
Další dvě položky Šlesingr vybílí. Pak se uchichtne: "Potkat se s holkama při výjezdu ze střelnice, to je hrůza. Ony se rozprostřou po celé trati." Z hvězd ženského týmu chybí nemocná Gabriela Soukalová, zato Veronika Vítková si libuje: "Ležky se mi povedly, dokázala jsem reagovat na vítr, hodně nul, sem tam jednička. A jedna trojka vestoje. Ale to byl asi zkrat."
Rovněž Ondřej Moravec je po položkách vstoje chválen. "Ondra pěkně," volá kouč. Čtyřikrát nula. Vestoje je Moravec pan Střelec. "Co teď?" ptá se. Kouč vymyslel minizávod. Hromadný start celého osmičlenného týmu, jedno kolo, pak střelba vleže a hned cíl. "Tlačte se a taktizujte," ponouká.
Vše má svůj účel. "Oni jinak střílí, když přijedou na střelnici sami, a jinak, když tam dorazí v grupě lidí." Závod vyhrává o prsa Šlesingr. Druhý minizávod, tentokrát se střelbou vstoje, pro změnu Moravec. "To znamená, že my dva jsme už nominovaný?" vtipkuje Šlesingr.
Partu osmi mužů i jejich ženské kolegyně čeká po dopolední tříhodinové šichtě ještě večerní dvouhodinová, aby otestovali zdejší osvětlení. Za den každý z nich vypálí 200 nábojů. Zbývá pět týdnů. Potom tu budou pálit naostro. "Přistavěli ještě jednu mobilní tribunu," pozoruje Vítková. "Přitom už loni tu byl kotel. Já se těším."
Ještě loni byla ze všeho vystrašená. Teď rozdává optimismus. Bude potřeba.
