Pane Růžičko, jak moc vás ještě teď, s časovým odstupem od finále, straší průběh prvního duelu finále s Opavou, který jste ztratili, ač už jste vedli o 27 bodů?
Třeba i San Antonio v play-off NBA obrátilo zápas, když prohrávalo o 17 bodů. V dnešním basketbale náskok dvaceti bodů nic neznamená. Mě spíš strašil pátý zápas hraný v Ostravě, kdy jsme 90 vteřin před koncem vedli o šest bodů a poslední tři útoky jsme nedali ani bod a při čtvrtém zkazili osudově přihrávku. Tam jsme ztratili titul, chybělo nám nějakých pět vteřin. Náš výkon ale přesto šel v závěru soutěže nahoru a předváděli jsme atraktivní basketbal pro diváky.
Co jste jako kouč prožíval, když jste v prvním zápase koš po koši ztráceli veliké vedení a vy jste s tím nic nesvedl?
Už v poločase jsem klukům zdůrazňoval, že zápasy se vyhrávají obranou, ale do těch palic hráčů se mi to nepodařilo dostatečně vtlouct. Mysleli si, že když jim to střílí tak jako v prvním poločase, každý se zapíše jako střelec, ale to se nám nevyplatilo. Byla to velká škoda, ale nic ještě nebylo ztracené. Navíc jsme získali ponaučení, že zápas není za žádného stavu rozhodnutý. Rozebrali jsme si to důkladně a další zápasy už vypadaly jinak.
Hrát se finále znovu, udělal byste něco jinak?
Samozřejmě. Byl bych daleko důraznější na tu obranu. Myslím, že to hráči ve finále pochopili a že je to pro ně velká zkušenost do dalších sezon.
Podruhé v kariéře kouče vás dělily vteřiny od zisku titulu, letos a před třinácti lety se Spartou. Považujete se teď za smolaře?
Nevím jestli je to smůlou, nebo špatným vedením koncovek. Nepovažuju se za super trenéra, jen za dobrého kouče. Je to asi nějak dané, prostě osud.
Udělal jste ve finále nějakou chybu, která pak rozhodla o porážce, nebo k ní přispěla?
Měl jsme být důraznější při určování toho, kdo bude mít v koncovkách v držení míč a kdo vystřelí. I když tohle bylo těžké, protože Johnson, když dostane míč do ruky, nejspíš ho vystřelí.
Pátý a sedmý zápas finále se kvůli disciplinárnímu trestu za chování opavských fanoušků musel hrát na náhradním hřišti v Ostravě, kde v prosklené hale bylo šílené vedro a dusno. Bylo ostudou hrát závěrečnou fázi ligy v takovém prostředí a byly ostudou okolnosti, které k této situaci vedly?
Bylo to tak dané, s vedrem se nedalo nic dělat. Kromě haly Nymburku a BVV Brno by to jinde bylo podobné. Hrát na náhradním hřišti je sice neobvyklé, ale rozhodnutí takto potrestat Opavu bylo správné. Fanoušci by si měli uvědomit, že se musí chovat sportovně a ne házet pivní plechovky a napadat hráče soupeře.
K nymburskému týmu, který chtěl do finále, jste přišel těsně před nadstavbou. Co jste v tak nelehké situaci musel udělat jako první?
Řekl jsem hráčům, že v basketbalu vyhrává kolektiv a ne jedinci, že v mužstvu musí vládnout pohoda, v tréninku musí všichni šlapat na sto deset procent, musí zlepšit obranu a hru do zóny. Obrana se potom dost zlepšila, útok do zóny částečně také.
Vaším vyznáním je nechat hrát a rozhodovat hráče. Co potom v utkáních řídíte výhradně vy?
Hlavně to, kdo bude hrát a střídat. Pak změny obrany, i když ty byly dohodnuté s Whitfieldem. Před utkáním určím taktiku, ale od úvodního rozskoku už hráčům dávám větší volnost. Teď basketbal zase směřuje k jednoduchosti a k individuálním výkonům hráčů se bude přihlížet čím dál víc.
Kolikrát jste třeba v play-off dal pokyn, aby se dokola opakovala tatáž úspěšná akce?
Tady mám zásadu, že když dávám koše z jedné akce, hraju ji tak dlouho, dokud soupeř nenajde obranu. Čas od času jsem takový pokyn vydal. Je ale těžké, aby to hráči dokázali zrealizovat, záleží na jejich individuální vybavenosti.
Jak moc významné jsou pro vás time-outy?
Hodně. Teď budou nová, pro trenéry příznivější pravidla. Bude možné si time-out vzít kdykoliv, ne jen jeden za čtvrtinu, což je někdy hodně málo. Když se nedaří ve druhé minutě, vezme si trenér ten dosud jediný a pak musí spoléhat, že nepřijde další krizová situace.
V Kuníně i v Nymburku jste v mezinárodním týmu musel využívat služeb tlumočníků, kteří vaše pokyny překládali většinou americkým hráčům. Jak time-outy v Nymburku vypadaly v praxi?
Hodně pomohl Jirka Formánek, který po zranění tolik nehrál, což bylo nakonec z hlediska finále škoda. Anglicky hovoří velmi dobře a mé pokyny překládal doslova. Další dobrý angličtinář Martin Ides hrál a nechtěli jsme ho do tlumočení tolik zapojovat.
Jak jste - při komunikaci přes prostředníka – vycítil, zda vás berou Američané?
Whitfield byl od začátku přístupný a po schůzce, kterou jsem s ním měl na začátku svého působení, mi vycházel v každém okamžiku vstříc. I Johnson postupně otevřel svou povahu a bral mě líp. Zpočátku to bylo horší. Třeba ta úvodní schůzka měla být s oběma, ale Johnson nepřišel a vzkázal, že bude stačit, když tam bude Whitfield. S tím jsme si probrali názory na způsob hry, tréninky, systémy. Trvalo to dvě hodiny a mělo to smysl. Dost jsme se shodli, že musíme výrazně zlepšit obranu a kolektivněji hrát v útoku i s tím, že jsme měli tak výraznou individualitu jakou byl Johnson.
Jak byste popsal úlohu Maurice Whitfielda, nejužitečnějšího hráče ligy a obrovského tahouna týmu?
I já jsem byl jako on střední rozehrávač, dirigent. Bohužel, tenhle typ hráčů v naší košíkové vymírá. Přitom je to moc důležitý post, Whitfield u nás nebo Czudek v Opavě jsou rozhodující postavy, které ovlivňují zápasy.
V lize už působí několik velmi kvalitních amerických hráčů, jak velký je jejich přínos?
Naši hráči se díky nim mají od koho učit, nasazení, zvládnutí jednotlivých herních činností jako únik, driblink, střelba, v nichž zaostávají. Právě propracování těchto činností se u nás zanedbává a našim hráčům to pak chybí. Naopak Američané díky tomu mají navrch.
Smlouvu v Nymburku jste měl jen do konce uplynulé sezony. Je vám líto, že jste nedostal možnost pokračovat?
Předně jsme o tom hovořili doma a rozhodli se, že radši budu u té mládeže, něž zažívat stresy a nerváky u mužů. Už jsem přeci jen v nějakém věku a stres na zdraví působí negativně.
V průběhu finále jste oslavil 62. narozeniny. V jakém fyzickém a psychickém stavu jste končil zejména zápasy play-off? Po posledním semifinále s BVV Brno jste na tiskovku přišel úplně propocený, zničený, s rozepnutou košilí…
Kdo koučování nezná, myslí si, že na lavičce je to sranda. Ale jde o obrovské vypětí a po zápase létá tep na dvě stě dvacet. Každý by to musel nejdřív zažít, aby zjistil, že je to dost namáhavé. Hlavně po zápase na člověka všechno dolehne, přichází značná únava. Jenže nejde usnout, v paměti si přehrávám utkání, a musím si brát prášky. A v tom už nechci pokračovat, abych si na prášky nevypěstoval návyk.
Kolik zápasů vůbec viděla vaše žena?
V Nymburku mimo jednoho finále s Opavou vlastně všechny. Ukázalo se, že když v hale byla, vyhrávali jsme. Chyběla jen na tom jednom utkání s Opavou a my ho v prodloužení prohráli. Skoro jsme ji z porážky obvinili. (smích)
Probíráte s ní někdy vaši práci?
Jen někdy, chvilku. Sama sice taky hrála basket, ale my ho moc nerozebíráme.
S kým jste tedy basketbalové záležitosti řešil?
Nejvíc s Karlem Forejtem, který je dobrým asistentem a basketu rozumí. Pak hodně kamarádím s Karlem Loudou, který mi dělá technického vedoucího u reprezentantek do dvaceti let.
Hovoříc o asistentovi, jak je vlastně u nás důležitý a stačí jediný?
Jejich počet je daný ekonomickými možnostmi klubu. Asistent je hodně důležitý při vedení některých tréninků, protože změna musí občas být. V zápase se s ním dá probrat momentální průběh, může vidět něco jinak, může být důležitý.
Využíváte při utkání kreslení akcí a systémů na tabuli?
Občas ano, někdy je lepší a rychlejší situaci nakreslit. Využívám tabuli, když chci, aby se něco hrálo úplně jinde než do té doby, nebo aby se využilo čtyř faulů soupeře v jedné čtvrtině, nebo akce přes hráče se čtyřmi fauly.
Od nové sezony v Nymburku nastoupíte jako šéf mládeže. Budete mít některý tým přímo na starosti?
Ano, budou to šesté sportovní třídy. Víc budu i u mladších dorostenců, kteří hrají první ligu a chtějí do extraligy. Velkým úkolem bude přesvědčit zdejší kouče, aby pracovali podle dané koncepce.
K mužům do Nymburka jste přišel po třech letech u žen Hradce. Kdo se vede jednodušeji a proč?
V Hradci to bylo určitě jednodušší, nebyl takový tlak na umístění, i když jsme si chtěli zase o místo polepšit. Líbilo se mi tam. V Nymburku to byla jiná kategorie, hodně basketbalové a vzrušující. Jinak muži i ženy mají svá specifika. Po stránce poslušnosti jsou lepší ženy, ale mužský basket je někde jinde, má jiný náboj.
Můžete být ještě konkrétnější?
Na ženy se nesmí moc křičet, jsou citlivější. S každou musím její hru probírat samostatně, nemůžu jí vynadat jako klukovi.
Zpět k mužům. V jakém stavu jste našel jejich nejvyšší soutěž?
Liga se hodně vyrovnala. Rychlostně šla hra nahoru, zatraktivnila se pro diváky, což se ukázalo v play-off na plných halách. Chybí mi jen větší přemýšlivost hráčů.
Jak vycházíte s ostatními trenéry? Proti kterým jste ještě hrál?
Myslím, že s každým vycházím dobře. Ligu jsem hrál jedině proti Zdeňku Hummelovi z Děčína a Frantovi Rónovi jako mladíkovi. A Juraj Žuffa hrál pode mnou v pražských VŠ.
Jakou musí mít kouč nejdůležitější vlastnost?
Především důslednost, což se často nedaří. Ale zase by neměl být diktátor, preferuji rozumný přístup k hráčům. Nejsem typ, který zastaví trénink a seřve hráče. Radši si to v klidu vysvětlíme. Seřvaný hráč často sice sklopí oči, ale stejně si myslí své. Nekřičím na hráče ani při utkání po nějaké fatální chybě. Třeba když Grepl zkazil v pátém finále tu rozhodující přihrávku. Chtěl jsem ho podpořit, myslel jsem, že mu spoluhráči budou nadávat. Ale než jsem přišel do šatny, kluci to udělali za mě.
Podporu týmu jste demonstroval i divokým červeným zbarvením hlavy před finále….
Před play-off jsem řekl, že když dojdeme do finále, udělám to. Musel jsem slib splnit.
Jiří RůžičkaVěk: 62 let Hráčské úspěchy: 6 krát mistr republiky s VŠ Praha, vítěz a finalista PVP, druhé místo, dvakrát třetí a dvakrát čtvrté v Poháru mistrů, stříbro a bronz z mistrovství Evropy, 6. místo na mistrovství světa, 8. místo na olympiádě v Mnichově, 240 reprezentačních startů, člen Výběru Evropy 1967 Trenérské úspěchy: titul s muži Mlékárny Kunín, stříbro s muži Sparty i Nymburka V lize vedl muže Stavební fakulty Praha, VŠ Praha, Sparty, Slavie, Kunína, Nymburka a ženy Copia Praha, Králova Dvora, Kralup, Hradce Titul: stavební inženýr |
Slyšel jsem sice, že jsem blázen, když v důchodu takhle blbnu, ale tohle se musí.
Kdy a proč jste se rozhodl, že budete koučem?
Směřovalo to k tomu. Už jako hráč jsem byl dirigent, když jsem řídil z rozehrávky VŠ Praha. Pak to plynule přešlo do koučování. Bez basketu bych asi nemohl být. Ale je pravda, že mým cílem nebylo profesionální trénování. Změna politického systému a další věci k tomu ovšem pomohly.
O kolik náročnější je být trenérem než pouhým hráčem?
Kouč zodpovídá za celé družstvo, dvanáct nebo patnáct lidí. Hráč si odehraje zápas, ale pak už o něm nepřemýšlí tolik jako trenér. A to je škoda, hráči by měli o svých výkonech přemýšlet víc.
Legenda Larry Bird se jako kouč vyjádřil, že pokud jen jeden nebo dva hráči nemakají na sto procent, na hře a výkonech týmu se to projeví. Je výpadek jednotlivce tolik znát?
Určitě. Jakmile jeden hráč povolí v obraně, ti čtyři se tam můžou zbláznit a nic s tím neudělají. O tom to je – každý by měl makat ne na sto, ale na sto deset procent. Prostě dát navíc, z rezerv vůle.
Když jste hrál, vydělal jste si něco?
Finanční ohodnocení jsme neměli žádné, maximálně reprezentanti dostávali kalorné tři sta korun na stravu. Do pěti jsme normálně dělali v práci a tréninky byli od šesti. Myslím, že i trenéři svou práci vykonávali dobrovolně. Jen za mistrovství Evropy mohla přijít nějaká odměna, ale to byla směšná částka.
Nejen jako kouč, ale asi ještě víc jako hráč jste nesmazatelně zapsán do historie československého basketbalu. Čeho si ceníte nejvíc?
Můj životní cíl byl dostat se na olympiádu, což se mi v Mnichově v roce 1972 povedlo. Tam mě bohužel trenér Heger trochu odstavil, i když jsem byl před olympiádou vyhlášen nejlepším rozehrávačem v zemi. Nevím, co trenérovi tenkrát přelétlo přes nos. Olympiáda znamenala vrchol (v tehdejším nabitém týmu byli např. Bobrovský, Zedníček, Zídek, Pospíšil nebo Brabenec – pozn.). Když jsem s basketem začal, chtěl jsem nejdřív hrát kraj v dorostu, pak se dostat do ligy, národního týmu. Kromě olympijských her si hodně cením i stříbra a bronzu z mistrovství Evropy a účast v mužstvu Evropy v roce 1967.
S kým jste se v Mnichově na rozehrávce střídal?
Já byl určen až jako třetí po Balaštíkovi a Konopáskovi, což jsem vůbec nechápal. Pan Heger tehdy prohlásil, že za výsledky zodpovídá on a že o tom s nikým nebude diskutovat.
Jak na turnaj vzpomínáte?
Skončili jsme osmí, což by dnes byl velký úspěch, ale my tam tehdy jeli s vyšším cílem, tedy do čtvrtého místa. Přitom tým jsme na to měli.
Jak vás zasáhla atmosféra olympiády v tehdejším západním Německu?
Třeba v hledišti seděli Čechoslováci a hodně nám fandili. Atmosféra byla fantastická až do doby, než tam Palestinci vlétli na sportovce z Izraele. Jinak bych ale tu skvělou atmosféru chtěl ještě někdy zažít. V olympijské vesnici jsme pořád potkávali další významné sportovce, líbil se mi život ve vesnici, navštěvování dalších sportů. Už jen potkávat pestrobarevné úbory zástupců jiných zemí stálo za to, nebo sezení na diskotékách a snaha o navazování známostí…
Jak moc se atentát dotkl vás, týmu, her?
Hodně. Uvažovalo se o ukončení her, čtyři dny před koncem. Všude kolem potom jezdily tanky a to nebylo hezky. K atentátu došlo v noci na ubytovnách, nějakých pět set metrů od nás. My jsme ale nic nevěděli ani neslyšeli, až když jsme ráno jeli do centra města a zůstali jsme vyjevení z těch tanků.
Z klubových úspěchů si asi nejvíc ceníte výsledků v evropských pohárech.
Určitě. Jednou jsme vyhráli Pohár vítězů, jednou byli ve finále a pětkrát jsme pronikli do Final four Poháru mistrů. Nejvýš jsme dosáhli na druhé místo.
Jaké zážitky jste si odnesl ze dvou finále Poháru vítězů?
Ve Vídni 1969 proti Tbilisi to pro mě bylo dost hektické. Zemřela mi tchýně a na zápas jsem jel až dodatečně. A zisk poháru znamenal velkou událost. Ještě větší dojem na mě ale udělaly rok před tím Atény, kam jsme byli pozváni na deset dní. Mohli jsme projet všechny památky a připadali si jako milionáři. Bydleli jsme v nejlepším hotelu, Řekové se k nám díky tomu, že jsme se vzdali neutrální půdy a souhlasili se zápasem u nich, chovali perfektně. Samotná atmosféra bitvy s AEK Atény na olympijském stadionu, kam přišlo osmdesát tisíc lidí, byla vynikající. Mně osobně víc lidí vyhovuje a já byl jeden z mála, který atmosféře nepodlehl. Diváci reagovali po celý zápas bezvadně a my i když jsme těsně prohráli, oběhli jsme stadion, házeli dresy do hlediště. Prostě super. Měli jsme skoro strach, abychom se dostali ven. Sklidili jsme velký obdiv za to, že jsme tam hráli, navíc tak vyrovnaně. Nechtěli nás pustit, nakonec jsme utekli tajnou chodbou.
Čím tehdy váš tým VŠ Praha dosahoval velkých úspěchů?
Možná to zní jako fráze, ale doopravdy jsme tvořili partu a dodnes se scházíme.
Jako hráč jste nezažil trojkovou čáru, jak bez trojek vypadala hra?
Bylo to podobné. Samozřejmě trojka je taková fajnová v tom, že může přinést daleko víc zvratů. Tehdy vést o 24 bodů, už nešlo prohrát, dnes to možné je.
My jsme měli silnou osobnost v osobě Jirky Zídka a hru jsme směřovali na něj spíš než bychom stříleli z dálky. Mně osobně nebo dalším menším hráčům by ale trojka vyhovovala, protože střela i z velké dálky byla vždycky jenom za dva body.
Jak moc jste v 60. letech mohl sledovat vývoj basketbalu v západní Evropě?
Dnešní možnosti jsme rozhodně neměli, žádná NBA v televizi, video a podobně.
Uvažoval jste někdy v napjatých 60. letech o emigraci a šanci zahrát si v nějakém týmu na Západě?
Neuvažoval jsem o tom nikdy. Před příchodem invazních vojsk v osmašedesátém jsme byli celý tým na dovolené na Ischii a mohli jsme tam zůstat, ale nikdo to nevyužil. Všichni jsme v Česku, i teď, až na jednu výjimku.
Já jsem svůj případný odchod opozdil, protože jsem se chtěl zúčastnit v roce 1970 mistrovství světa, jenže v tom roce už byly hranice zase uzavřené.
Na satelitu sledujete například i bundesligu. Co třeba Německu po basketbalové stránce závidíte?
Velké návštěvy a perfektní haly. U nás bohužel podobné haly chybí a návštěvy jsou tisícové proti deset tisícům v Německu. Myslím, že nás basket by si podobné haly zasloužil.
