„Léčil jsem se po padesátce s arytmií, spíš si jdu zaběhat, než hrát kolektivní sport, i když ho mám rád,“ vypráví.
Jak vzpomínáte na basketbalové roky v Olomouci?
Báječně. Dobré roky. Atmosféra kolem Dukly mi hned naskočí. Je hrozná škoda, že to odsud odešlo, protože základnu to mělo dobrou. Není to až tak drahý sport, je tady hodně hal a sportovišť. Myslím si, že i veřejnost je k tomu nakloněná. Prohospodařilo se to.
Byť na Hané vznikají různé basketbalové projekty. BK Olomoucko se přesídlilo z Prostějova do Olomouce a po letech ve městě zase nejvyšší soutěž mužů.
Mně by se líbilo, abychom hráli na špici s našimi hráči. Pomohlo tomu strašně mistrovství světa a olympiáda, to by hodně dětí dostalo do tělocvičen.
Reprezentace vám ale radost dělá, že?
Mimořádný úspěch v kolektivním sportu! Myslím, že je to i tím, že svaz je dobře vedený. V basketbale skoro všichni táhnou za jeden provaz, má to nějakou návaznost.
Václav DvořákNarodil se 22. 5. 1951. Basketbal začal hrát ve 14 letech v družstvu Spartak Pečky. V roce 1969 přestoupil do VŠ Praha a zúčastnil se s juniorskou reprezentací mistrovství Evropy v Řecku. V roce 1970 přestoupil do Dukly Olomouc. Od roku 1972 byl členem širšího reprezentačního výběru. Získal tři tituly mistra republiky a dvakrát byl vítězem československého poháru. Je absolventem přírodovědecké fakulty UP Olomouc a nyní pracuje jako pedagog ve školství. Od roku 1981 do roku 1986 byl asistentem trenéra Dukly Olomouc a v letech 1986 až 1988 se stal šéftrenérem střediska vrcholového sportu mládeže v Dukle Olomouc. Hlavním trenérem mužů byl v letech 1988 až 1994. Titul mistr sportu získal v roce 1987. V roce 1990 až 1994 vedl juniorskou reprezentaci ČR do 20 let a získal páté místo na mistrovství Evropy v Řecku. Zdroj: duklaolomouc.cz |
Basketbal má nálepku vysokoškolského sportu intelektuálů. Je to znát na palubovce?
Už to taky úplně není pravda. Souvisí to s celou generací. Neříkám, že zhloupla, ale vysoká škola už není ten nejlepší projekt pro hraní basketbalu, což je škoda. Vytratil se klubismus. Vím, že je to o penězích, že tam jsou cizí hráči, kteří jsou žoldáci. Ale já si myslím, že bez klubismu to nejde nikde. Klasický příklad je ve fotbale pražská Sparta. Tam klubismus absolutně odvál.
A v Dukle byl, ačkoli šlo o armádní klub, který si stahoval hráče po republice?
Byl, protože tady byla stálá parta. Nikdy jsme neskončili hůř než třetí. Záleželo, jestli přišel hráč, který do toho vyloženě pasoval, a my pak byli první nebo druzí.
Armádní kluby napříč sporty nejsou úplně oblíbené. Pocítili jste to taky?
Dneska uniforma je oblíbená, tehdy nebyla, protože lidi chodili na vojnu. Dukly udělaly pro sport maximum, což dneska strašně chybí.
Se kterým spoluhráčem jste si nejvíc rozuměl?
S Kosem, Dzurillou, Hummelem. Silná parta.
A dva tituly z toho.
Byly to boje s VŠ Praha a Zbrojovkou Brno, které byly o něco lepší.
Dostal jste ze své kariéry maximum?
Co šlo, ale byl jsem docela zdravotně omezený. Stálo to však za to. Pak jsem tady šest let trénoval.
Než se z vás stal učitel na základní škole.
Tehdy tam bylo místo, tak jsem šel. Ještě bohužel učím, protože tam lidi nemá kdo krotit. Hlavně geografii a tělocvik.
Skok do NBA jsem mohl zvážit. Kos se ohlíží za olympiádami i revolucí |
Umí děti kotoul?
Hrůza! Oni ho nesmí skoro dělat, aby se nezranili. Je to dost trapný. Já s nimi nemohu udělat ani kotoul plavmo přes lavičku. Školství od té doby, co přešlo na obce, šlo v podstatě do háje.
Á, přijeli dobře živení vojáci... Basketbalová Dukla ožila a vzpomíná |
Bude líp?
Myslím, že bude líp, ale musí chtít rodiče. A oni nechtějí. Nejlacinější jsou střediska mládeže, tam dostaneme talentované děti a nejen ty, které mají peníze. Když jejich rodiče mají prostředky, tak dítě v patnácti nakonec stejně zjistí, že jim ten táta, nebo máma koupí, co chtějí, a nemají žádnou motivaci. To se prolíná průřezově celým sportem.
Není dobré mít cestičku vyšlapanou.
Řeknou si: Proč já bych se honil, když mi táta zaplatí dovolenou, nebo něco jiného. To je velký problém - že jsme z vesnic dostali sport pryč.
Zvedne se zase olomoucký basketbal?
Mohl by, ale musí všechno kontinuálně navázat, protože si všichni hrají na vlastním písečku. Už do toho dnes ale tolik nevidím. Ale šanci to má díky tomu, že reprezentace hraje skvěle. Mladí hráči se v tom šíleně vidí. Je to laciný sport, nemusíme už žehrat na to, že nejsou haly, sportovišť je hodně, i venkovních. Ale je potřeba to uchopit a méně spoléhat na Američany druhé třetí kategorie. To prostě není ono.
Na rozdíl od hokejové NHL v zámoří, je velkým svátkem, když se nějaký Čech dostane do NBA. Pořád je to pro české basketbalisty tak velký skok?
Mám vnuka, který hraje v Praze. Myslím, že kluci mají velkou motivaci. Když jsem trénoval dvacítku, vedl jsem Petra Czudka, který má teď Opavu, kde vidím velmi talentované hráče. Následovatele Satoranského. Jsou konkurenceschopní.
Třeba jako Vít Krejčí?
Bohužel se zranil. Ale je to velice talentovaný hráč. Naděje máme.
Co máte na basketbale nejraději?
Asi to že je tvůrčí sport. A že byl vysokoškolský. Basket jsme z vysokých škol dostali, měl by tam zase být. A zejména u děvčat. Měla by chodit hrát do klubů, kde jsou vysoké školy. Má to tam kontinuitu. Toť vše.
