"Připravuji se, abych ji přežila. A abych hlavně přežila třeba hned první týden," říká bez rozpaků šestatřicetiletá basketbalistka, jež ve své sbírce má i ocenění pro nejlepší hráčku Evropy za rok 1996. Přesně o deset let později ukončila aktivní činnost, ke které se v hradeckém dresu po tři a půl roce chce vrátit.
Jak dlouho vaše příprava na přežití přípravy trvá?
Pravidelně sportuji asi tři měsíce. Běhání, posilovna, kolečkové brusle, snažila jsem se dostat do pohybu.
A předtím?
Abych řekla pravdu, tak jsem toho moc nedělala. Skončila jsem, přišlo dítě a mimčo zabere hodně času. Navíc manžel je také sportovec a moc času pomáhat neměl. Takže jsem se věnovala dítěti. A trénink mi ani moc nechyběl, za ty roky jsem ho měla plné zuby. Až teprve od chvíle, když jsem začala přemýšlet o návratu, něco dělám pravidelně.
Jak si tělo zvyká na nový zápřah?
Občas to i bolelo, ale snad jsem si trochu znovu zvykla na sportovní práci, což se snad daří. Uvidíme, možná že v přípravě budu ráno někdy vstávat jako stará bába. Ale raději to nikomu nebudu říkat (smích).
Bylo těžké a dlouhé rozhodování, zda ještě jednou s aktivní kariérou začít?
Začala jsem o tom přemýšlet kolem Vánoc, na jaře jsem o tom už uvažovala vážně a teď k tomu došlo.
Co bylo hlavním důvodem, že jste řekla ano?
První důvod je, že basketbal je můj život, půlku svého života jsem s ním strávila všechen čas. Je pravda, že před třemi a půl lety jsem psychicky a fyzicky toho opravdu chtěla nechat a také nechala, jenomže v poslední jsem byla ve spojení s basketbalem, komentovala jsem ho v televizi, byla jsem ve spojení s některými hráčkami a trochu mě začaly svrbět prstíky. Zdravotně už na tom nejsem zase tak špatně, tak jsem si řekla, proč to nezkusit a třeba tím i někomu pomoct.
Proč padla volba právě na Hradec?
Mám to z domova blízko, což s tím souviselo, a díky tomu byl Hradec i moje první volba. Líbí se mi i proto, že v týmu nejsou cizinky a tým je založen na českých hráčkách. Jde o mladý kádr a myslím si, že právě takovému družstvu bych mohla být platná.
Českou ligu jste hrála naposledy v roce 1991. Do jaké se podle vás po osmnácti letech vrátíte?
V první řadě se těším, že budu hrát zase doma, na druhé straně jsem trochu nervózní, protože všichni ode mě budou něco očekávat, vždyť mě znají jen z novin nebo z národního týmu. Nějaký tlak tam asi bude, s tím do toho jdu. To je takový můj nový souboj.
V zahraničí jste většinou hrávala ve špičkových klubech. Hradec sice patří v domácí soutěži k těm lepším, ale v některých zápasech určitě favoritem nebude.
Vím, že asi zápasy s Gambrinusem a s USK Praha budeme s Hradcem těžko vyhrávat, ale přesto musíme jít do takového zápasu s tím, abychom prohráli co nejmíň. Jít tam s tím, že jdeme hrát zápas, a hrát normálně. Pak nám tyhle zápasy mohou dát něco navíc do vyrovnanějších soubojů. Pro mě to taková novinka nebude, nebyla jsem vždycky jen ve špičkových klubech. Třeba poprvé v Itálii, když jsem byla na Sicílii, jsme také nepatřili nahoru. Ale vždycky jsme do toho šli s tím, že to musíme zkusit.
Co od české ligy očekáváte?
Hraje se tady slušný basketbal, ale víc vám asi budu moci říct v průběhu sezony, až na vyběhnu hřiště a poznám to na vlastní kůži.
A od Hradce?
Liga bude vyrovnaná, měli bychom patřit k týmům, které budou hrát o bronz. Ráda bych ho získala.
