Příští dva roky tým po příchodu nejlepších juniorek prohrál jen tři zápasy a trpělivá práce vyvrcholila o víkendu v Řecku stříbrnými medailemi a postupem na olympiádu.
|
ANALÝZA |
Podobné výsledky jako v poslední kvalifikaci, kterou reprezentace zvládla bez prohry, totiž nepřišly poprvé. Klíčové chvíle však košíkářky nezvládaly.
Letošní šampionát odhalil, že se v národním týmu podařilo vytvořit nebývale sebevědomé prostředí. Už to nebyly roztřesené hráčky čekající na něčí chybu. Naopak samy vždy určily, jaké tempo bude zápas mít, a nechaly na soupeři, ať se zařídí. Protivníka rozebraly, nebo - pokud se nedařilo - uštvaly nasazením.
A k družstvu se obrátilo i štěstí. Dostalo dva průměrné soupeře na začátek turnaje, získalo dvě výhry a mělo na čem stavět.
Zatímco v minulosti končil tým rozhádaný, letos hráčky dokázaly, že si zaslouží důvěru. Po vyhraném semifinále si mohly dát pivo, a pokud měly co říci k taktice, trenér Bobrovský jim naslouchal klidně i tři čtvrtiny oddechového času jako ve čtvrtfinále proti Belgii.
Nikdo se nemusel zajímat, kde jsou dřívější opory Eva Němcová a Kamila Vodičková. Němcovou trenéři nevzali, protože nechtěli akceptovat její nároky na úlevy v tréninku, a Vodičková odřekla pro údajné zranění.
Riskantní krok, nominace bez takových osobností, díky stmelenému kolektivu prošel. Bobrovský s Blažkem - stejně jako dřív - vzali nejlepší hráčky připravené nastoupit. Letos jim však dokázali vdechnout nevídanou sílu.
Medaile a postup na olympijské hry týmu nespadly do klína, sám si úspěch vybojoval. Zaslouží si ho, protože pro něj udělal nejvíc.
