Na plátně se veselé zážitky střídaly s těmi trudnějšími, tu a tam posílali reprezentanti Ginzburgovi upřímné vzkazy z různých koutů světa. Brzy šedesátiletý chlapík s českým pasem se s každým příchozím do sálu přátelsky pozdravil a potřásl mu rukou.
Po promítání si sedl za pultík a vyprávěl. Děkoval, svěřoval se, přemítal nad budoucností, chválil. Třeba Miroslava Janstu, prezidenta basketbalové federace. „Bez něj by se nestalo nic, na žádné olympiádě bychom nebyli. Jednou by mu měli postavit na Václaváku sochu,“ navrhoval.
Za co mu vděčíte?
Máme za sebou parádní desetiletou cestu. Mirek mi tehdy dal šanci a mě měli všichni za blázna, protože jsem okamžitě prohlásil, že v postup na olympijské hry skutečně věřím. Když jsem viděl tenhle film, až teď jsem pochopil, co všechno jsme dokázali. Brečel jsem.
Kterou vzpomínku z reprezentační éry si uchováte už navždycky?
Úžasných momentů jsem prožil spoustu. Mohl bych vám vyprávět o různých zápasech, zážitcích, ale víte, co vyberu?
Basketbalová federace připravila Ronenu Ginzburgovi rozlučkový dokument.
Jen povídejte.
Procházky po ulicích a jejich proměnu. Vážně! Když jsem začal trénovat v Nymburce a v reprezentaci, neznal nás vůbec nikdo. Tomáš Satoranský chodil po městě a nikdo se s ním nechtěl vyfotit. Jednou jsem pak letěl do Denveru za Janem Veselým a říkám mu: Buď trochu patriot a hraj za nároďák! Vysvětloval jsem mu, že nám může pomoct basketbal zviditelnit. A teď? Na plakátech vidíte Ondřeje Balvína, Jaromíra Bohačíka, Satyho... Lidé nás už respektují. A ještě jedna příhoda mě napadá.
Sem s ní!
V roce 2015 jsem se nastěhoval na Smíchov a dělal jsem tam prý hrozný rámus. Špatně slyším, takže mívám televizi hodně nahlas. Každou chvíli se na mě dobýval jeden soused, bušil na dveře, dokonce volal na federaci, že tam snad pořádám nějaké párty.
Až tak jste se rozjel?
Byla to jen televize! A on vůbec nevěděl, kdo jsem. Pak jsme skončili sedmí na EuroBasketu a ťukal na mě znovu. Už jsem byl nastartovaný, že po něm skočím. Vždyť jsem byl potichu! Ale tentokrát bylo všechno jinak, soused mi přinesl obrovský dort a povídal: Díky za to, co pro naši republiku děláš. A to je přece krásné.
Po deseti letech změna. Ginzburg končí v roli hlavního kouče basketbalistů |
Co vám bude nejvíc chybět?
Atmosféra. Trénovat reprezentaci je jiné, než když vedete klub. Vždycky jsem se snažil spolu s realizačním týmem vykouzlit co největší pohodu, protože tihle kluci nejsou placení za to, že národní dres obléknou. Musí se cítit dobře. Myslím, že se nám to dařilo, dokonce i v nejhorších časech.
Od reprezentace ale úplně neodcházíte, měl by z vás být jakýsi konzultant. Co přesně to znamená?
Na úplných podrobnostech jsme ještě nedohodli. Budu se snažit pomáhat mladší generaci hráčů. Když někdo bude potřebovat poradit, vždy budu připravený. Už jsem prostě Čech. Párkrát se mě na to i v Izraeli ptali, komu fandím víc. A já fandím Česku.
Trenér českých basketbalistů Ronen Ginzburg a Vít Krejčí
Ptali se vás naopak v Česku, kdo by měl být vaším nástupcem?
Takový dotaz od vedení přišel, ale to oni musí rozhodnout. Nového trenéra (oznámení jména proběhne v pátek) jsem párkrát potkal. Vím, že jde o kvalitního kouče, který je navíc ze Španělska, basketbalové země. Federace vybrala správně.
Nastoupit po vás bude asi docela složitá úloha.
Každý si myslí, že touhle generací všechno končí. Zaprvé bych chtěl říct, že podle mě tihle kluci ještě vydrží nějakou dobu hrát. A čeští mladíci jako Vít Krejčí mají velký potenciál. V roce 2025 je další EuroBasket, na něm má Česko stále šanci udělat pořádný úspěch. A pak? Rok dva možná budou těžší, než se mladší hráči naučí být lídry. Celkově ale vypadá budoucnost reprezentace dobře.
