"Můžu vám říct, že účast na skončeném mistrovství světa pro mě byla obrovským a nezapomenutelným zážitkem," začal doktor své vyprávění. Ale pěkně od začátku...
Jak jste se k postu hlavního lékaře českých basketbalistek dostal?
Od dětských let jsem basketbalistou tělem i duší. Se současným trenérem ženské reprezentace Luborem Blažkem jsem se seznámil při svém pětiletém působení na postu hlavního týmového lékaře v Přerově. K reprezentaci jsem byl povolán už před rokem, ale na evropské mistrovství do Lotyšska jsem se tehdy nedostal. Po neúspěchu českých hráček jsem se ale vrátil.
Co bylo při letošním mistrovství světa vaším úkolem?
Doprovázel jsem hráčky při jejich celodenní činnosti, abych je mohl v případě únavy či poranění okamžitě ošetřit a rozhodnout o dalším postupu.
Jaký byl denní program týmu?
Začínali jsme snídaní a dopoledním tréninkem. Po obědě měly holky klid, některé si schruply, jiné vyřizovaly maily na internetu. Pak následoval další trénink nebo zápas.
Našel se čas i na relaxaci?
Ano, děvčata byla v kině, mluvilo se i o návštěvě divadla. Zpestřením byla účast jedné z hráček Ivany Večeřové v televizní show Karla Šípa, kam se jelo pár holek podívat.
Které okamžiky pro vás byly ve Varech emotivně nejsilnější?
Z těch pozitivních to byla společná radost celého týmu při postupu do semifinále. To jsme všichni prožili asi nejšťastnější chvilky. Postup do finále byl samozřejmě také obrovský, ale radost holek už byla poznamenána vyčerpáním a únavou z náročného sledu zápasů.
A z těch negativních?
Asi největší nervy jsem zažil právě při semifinále, kdy naše soupeřky v poslední chvíli vyrovnaly. Byli jsme v tu chvíli totiž jen krůček od jistého zisku medaile.
Jak hráčky zvládaly nápor devíti zápasů odehraných v jedenácti dnech?
Bylo na nich znát, že únava stoupá. Podávali jsme jim iontové nápoje na posílení či léky, které zamezily otokům. Museli jsme být ale obezřetní kvůli zakázaným látkám.
Když už jste o tom začal, probíhaly dopingové kontroly?
My jsme ji chytli během šampionátu čtyřikrát. Někdy je to nepříjemné a až trochu komické, když hráčka musí odevzdat určité množství moči ke zkoumání a je po utkání zcela dehydrovaná. To se pak z kontroly nehne i dvě hodiny.
Mají děvčata nějaké talismany či týmový pokřik?
Samozřejmě, některé například nosí na batůžcích plyšáky. Pokřik "Dáme jim na kozu" začínal v šatně vždy masér Ladislav Burian.
Čím byla účast na mistrovství výjimečná pro vás osobně?
Byl to obrovský sportovní, ale i společenský zážitek. Potkal jsem se s řadou významných osobností z oblasti sportu, filmu i politiky. Většinu z nich jsem dosud znal jen z televize.
