A také výraznou oporou. Stejně jako když zde trávila sezonu 2004/05. "Tým od té doby basketbalově dozrál, je teď silnější," nechala se už na podzim slyšet matka tří dcer.
Silnější je však také díky ní. Vždyť je jednou z šestice hráček, které se podílely na postupu do čtvrtfinále Euroligy. A co víc, v Madridu odehrála kompletních 40 minut.
A přestože letos bude mít na krku čtyři křížky, není to na ní znát. "Chci hrát, dokud to půjde. Basketbal je krásná mučírna," psala kdysi v nadsázce na svém blogu.
A ona se mučí už od svých školních let. Studovala na univerzitě v Georgii, za kterou také hrála. A když v roce 1993 promovala, rozhodla se s basketbalem prozkoumat svět.
Ve 23 letech se vydala do německého Wolfenbüttelu, pokračovala v Lucembursku, Izraeli. Hrála i v Koreji, Austrálii, v Moskvě či v Istanbulu. Za životní štaci lze však označit italské angažmá v Schiu na začátku tohoto desetiletí. Tam poznala svého manžela, amerického vojáka, za nímž pravidelně během sezony létala, ať hrála kdekoliv.
Teď si rodačka z texaského El Pasa opět užívá Brna. "Na americké poměry je to příjemné malé město. A já mám ráda historii, architekturu a muzea. A navíc se dá z Brna i dobře cestovat," vypráví o své touze poznávat.
I proto v životě hrála už v jedenácti zemích. Kde bude za rok? "Rozhodně chci hrát a nepřemýšlím, že bych skončila," zopakovala.
