Dává si měsíc, do konce června se rozhodne. Jeden z nejlepších basketbalistů české historie, Jiří Welsch, vážně přemýšlí, že v příštím ročníku už na ligové palubovky nevyběhne.
„Buď budu pokračovat v Nymburce, nebo úplně skončím,“ prozradil kapitán čerstvých šampionů krátce po úterním vítězství nad Děčínem, po němž Středočeši získali čtrnáctý titul v řadě.
Neříkejte, že s vámi klub ještě neřešil, zda budete pokračovat?
V posledních dvou měsících jsem touhle otázkou často bombardován ze všech stran. Asi víte, že se v Nymburce dějí určité věci, nevím, zda je to už veřejné (Welsch naráží na konec Miroslava Jansty v klubu). Uvidíme, jak to bude vypadat, vzájemná spolupráce musí dávat smysl. Většinou jsme ale jednali až takhle po konci sezony, to není nic divného. Teď upřímně říkám, že nevím a musím si to vyhodnotit.
Předloni jste bezprostředně po zisku titulu oznámil, že s partnerkou čekáte prvního potomka. A že vás to nabíjí energií do další kariéry. Letos...
(skáče do řeči) Vidím, že se nic neutají. Ano, čekáme druhé děcko, narodí se po prázdninách. Už i víme, že to bude kluk.
No a tentokrát ta nová energie k pokračování kariéry v této souvislosti nepřichází?
Energie přijde, jen nevím, jestli jí nebude spíš ubývat (smích). Víte, jak se to říká, dvojnásobná radost, čtyřnásobná starost. I příchod druhého děcka přispěje k mému rozhodování o možném konci kariéry.
Každopádně vás ale ještě čeká na konci léta mistrovství Evropy.
Doufám. Teď se těším na volno, než začne příprava s reprezentací. Tohle bývá těžké. Když z toho člověk na čas vystoupí, je pak náročné se k tréninku vrátit. Určitě to bude trochu trápení.
Stojíme tu těsně po zisku titulu, máte mokré vlasy od šampaňského, ve tváři úsměv. Tyhle pocity se asi nikdy neomrzí, že?
Klidně bych to opakoval dennodenně (úsměv). Každý si však musí uvědomit, že za každým tím úspěchem je spousta práce a plno vydané energie. Od srpna jsme zavření v hale a makáme. Že máme na dresu napsáno Nymburk, jen za to nám nikdo ten titul nedá.
Bylo to pro vás osobně náročnější než v předchozích letech?
Jsem o rok starší než loni a musím přiznat, že jsem to dost pociťoval. Když jsme vypadli z Ligy mistrů a vyhráli finále Českého poháru, přišla tam trochu hluchá část sezony, což je možná blbé říkat, ale pro Nymburk to tak v nadstavbové skupině bylo. Tam jsme vůbec nehráli dobře, trápili se třeba v zápasech s USK nebo s Opavou, hůř se hledala motivace. I pro mě to bylo mentálně těžké.
Což už pak nebyl problém v play-off.
Jasně, vrátila se nám stoprocentní koncentrace a znovu jsme splnili roli favorita.
Děčín byl potřetí vaším titulovým soupeřem. Nahrával mu nový systém finále, které se hrálo jen na dva zápasy?
Ten formát jim bezesporu dodal energii a finálové sérii napětí. Ale my jsme potvrdili vysokou kvalitu. Děčín byl velmi silným soupeřem, finále si zasloužil semifinálovým postupem přes silné Pardubice, které dokonale zaskočil.
Máte už v hlavě náplň života, pokud by opravdu přišel konec hráčské kariéry?
V tomhle směru mohu prozradit, že se po letech vracím do školních lavic. Pod záštitou české federace jsem byl zařazen do studijního programu FIBA, který je pro hráče na sklonku kariéry, jako jsem já. Jmenuje se to Timeout programm a celé to trvá dva roky.
Už nakupujete učebnice?
První seminář bude teď v červnu během mistrovství Evropy žen v Praze, pak letím do Anglie na další. Čeká mě trochu studování, těším se na to, protože to vidím jako zajímavou příležitost. Bude tam se mnou třeba i Míša Uhrová (bývalá reprezentační rozehrávačka).
Takže z vás v budoucnu bude trenér?
To právě ne. Vede to obecně k práci v basketbalovém prostředí po konci kariéry. Náplní celého programu je studium byznysu kolem sportu, logistiky kolem pořádání velkých akcí a tak dále. Ještě o tom nemohu mluvit až tak zasvěceně, ale je to zajímavá příležitost, protože se to týká osmdesáti lidí z různých zemí, čtyřiceti hráčů a hráček, které federace nominovaly pod hlavou FIBA a Erasmu.
