„Basket mám rád, a kdybych odešel, tak by v Žabinách asi padl,“ ohlíží se 74letý Bobrovský za hlubokým útlumem, který jeho klub potkal po roce 2014. Dnes je jeho spolumajitelem, ponechal si pozici asistenta trenéra a pomohl ho vrátit do finále nejvyšší soutěže. Ačkoliv v něm Žabiny nestačily na USK Praha a podlehly mu 0:3 na zápasy, stříbro je pro ně výbornou vizitkou. I pro Bobrovského a jeho vytrvalost.
Titul číslo 13. Basketbalistky USK Praha smázly Žabiny i bez dvou opor |
Vyprávěl jste, že při pohledu na fotografie Žabin ze sezon, jak šly po sobě, mládnete. Trvá to?
Pokud to dobře počítám, jsme za moji dobu počtvrté ve fázi vzestupu. Jsem rád, že kolem sebe mám mladé trenéry. Po letech, kdy jsme šli hodně dolů hráčsky i ekonomicky, jsou ty poslední dva roky takové, že mě dokázaly vrátit zpět. Na mnohá utkání se zase těším. Je to i tím, že kolem sebe mám mladý kolektiv, a doufám, že i kluci (trenéři Viktor Pruša a Jakub Gazda) jsou se mnou spokojení. Mě práce s nimi naplňuje a těší.
Co vás v klubu udrželo za sešupu, který tomuto předcházel?
Pořád tady byly mladé hráčky. Věděl jsem, že by byla škoda, kdyby mládež neměla kam pokračovat a odcházela do jiných družstev. Tak jsem se basketbal snažil v Žabinách udržet.
Prý pro vás nebylo snadné obcházet sponzory a žádat o peníze. Musel jste si v tomto novém režimu fungování najít svoji parketu?
V těch letech to bylo trápení. Poslední dva tři roky už to trápení zase není. Shánět peníze v nynější době je skutečně těžké, a spojovat to s trenérstvím je ještě těžší. Mohlo to dopadnout zle.
V současnosti to máte jak?
Společně s Petrem Bažíkem jsem spolumajitelem a „asistentem trenéra“, ale určitě jsou ještě skupiny lidí, kteří nám pomáhají. Vychází to z mých dřívějších známostí, a tak i já se snažím pomoct s financemi. Největší podporu nám poskytuje město, bez toho bychom ani v těch těžkých dobách nevydrželi. Na to jsou pak navázaní další sponzoři.
Připomíná vám tahle doba budování tu dávnou, po roce 1993, kdy jste hned za dva roky šli do finále a rok poté jste už slavili titul?
Nerad srovnávám. Doba je jiná. I když ani tehdy to nebylo jednoduché, Jirka Hamza (manažer) uměl sehnat peníze. Ukázal to pak i v biatlonu. Tehdy se jedno nabalovalo na druhé, sponzoři se sháněli snadněji.
Taky jste jim ukazovali něco nového, evropský basketbal.
To zaprvé. Také byl hlad po basketbalu, i když v ženském podání. Stejně jako teď je větší boom u mužského basketu a ženský trochu upadl. Těžce to vracíme zpátky. Ne že bychom měli halu narvanou, ale fanoušci si k nám našli zase cestu. Na ekonomice to nepoznáme, lístky stojí třicet čtyřicet korun. Je ale velmi důležité mít diváky zpět.
Bývaly doby, kdy jste hledali každou skulinu, kam přidat židle, abyste zájem uspokojili. Ale to byla místo jedné tribuny lezecká stěna a Rosnička pojala maximálně pár set diváků.
Tribuny jsme stavěli na praktikáblech, hala vypadala úplně jinak. Provázelo to ohromné nadšení. Židle jsem vozil z IBC, ale nedělal jsem to zdaleka sám. Nabalovala se na to spousta lidí, zapojila se skupina Žabiňáků.
Šlo by to tak i dnes?
Taky se některé věci dělají tímto způsobem, nadšenecky. Taková vstřícnost lidí ale už není, to v žádném případě.
Přesto říkáte, že vás dění kolem Žabin znovu baví.
Když vidím některé naše výkony, baví mě to. Na mně je málokdy vidět radost, ale mám ji. Sezona byla úspěšná, mnozí nás viděli na pátém nebo šestém místě, ale my jsme si vybojovali finále. Možná jsme ve vývoji jeden rok přeskočili, kdo ví. S trenéry se mně slušně spolupracuje, mají basketbal rádi a nedělají ho kvůli penězům.
Neřekl bych do vás, že budete s klubovými i reprezentačními tituly na kontě dělat asistenta.
Ono se řekne dělat asistenta... Spíš je to tak, že sem tam něco pronesu a víc jsem v pozadí. Sleduju, jakým způsobem se to vyvíjí. Vykládáme si, ale většinu práce dělají Viktor s Kubou.
Hrajete některé akce z vašich mistrovských let?
Ne, kdepak.
Nešlo by to?
Šlo, ale nehrajeme je. Viktor (Pruša) si sám akce přizpůsobuje. Samozřejmě není možné pořád něco vymýšlet, akce se rozvíjí, navazuje se na ty už existující. Víc se vychází z toho, co holky potřebují. My se snažíme hrát co nejrychlejší přechodovou fázi, rychlý protiútok.
V tom přece Žabiny vynikaly právě ve vaší zlaté éře.
Rychlý protiútok, jasně. Pomalý postupný útok je dlouhodobou slabinou českého basketbalu. Náš bývalý asistent Milan Veverka se před časem dost nazlobil, když si v novinách přečetl, že hrajeme jiným způsobem než dřív, protože rychlý protiútok jsme hráli taky.
Viktor Pruša (vlevo) je hlavní trenérskou postavou Žabin, Jan Bobrovský coby jeho asistent ustoupil do stínu.
Akorát dnes už se mu moderně říká run and gun.
Názvy jsou jiné, víc se používá anglické názvosloví. Oni se mi tady smějí, protože já nepoužívám tyhle nové názvy. Pořád si jedu to svoje.
Takže když se mluví o pick and rollu, vy mu říkáte dvojička?
No dobře, pick and roll, to je clona na míč. To ještě ano. Mladí anglicky umí, já jsem odkojený ruštinou. Možná to časem bude jeden z důležitých jazyků, ale zatím nic moc. S angličtinou jsem vždycky začínal, pak končil a zase s ní začínal. Nejde mně to, vždycky musel někdo překládat.
Napadá mě, vydržel byste v realizačním týmu s trenérem, který by nevyznával hru podle vašeho gusta? Nebo byste ho jako spolumajitel klubu nahradil jiným?
Myslím si, že tady nikdy nebylo, že by se hrál pomalý basket. Člověku, který tomu rozumí, jakože Viktor Pruša tomu rozumí, nejen že je basketbalu oddaný, je jasné, že pomalu nemůžeme hrát. Nemáme na to typy hráček.
Kam byste současný progres chtěli dovést?
Samozřejmě bych se rád dočkal zase Euroligy. Ta je ale po ekonomické stránce strašně náročná. Pokud by na to bylo, je cílem hrát to nejvyšší. Lákalo by mě ještě jednou se tam nějak dostat. Jestli to dopadne, to ale nevím.
