Ten zázrak je podobný jednomu pozdějšímu, co se odehrál na ledě. Američtí hokejisté dosáhli něčeho těžko představitelného v olympijském Lake Placid 1980. Jejich pocitům tehdy museli velmi dobře rozumět sovětští basketbalisté, kteří reprezentovali v Mnichově.
Před 45 lety se stalo něco těžko myslitelného. Američtí basketbalisté prohráli na olympijských hrách zápas.
Profesionálové měli tou dobou start pod pěti kruhy samozřejmě zapovězený, to zlomily až o dvě dekády později hry v Barceloně a jedinečný Dream Team. Ovšem americké univerzitní výběry byly rovněž nezdolatelné.
Od Berlína 1936 až do semifinále v Mnichově vyhrály Spojené státy všech 63 olympijských utkání v řadě. Avšak sovětští soupeři v čele s litevským kapitánem Modestasem Paulauskasem se odvážili být první. První, kdo vůbec pomyslel na to, že tým USA zlomí.
Za tuhle víru si svůj filmový epos Dviženije vvěrch (Výskok) určitě zasluhují. Společenskou objednávku na pozvednutí ruského národního sebevědomí začal snímek Antona Megerdičeva naplňovat ve čtvrtek.
Záběry z ruského filmu Dvizhenie verkh i z jeho slavností premiéry:
Bude zajímavé zjistit, jak moc se filmový děj vzdálí od toho, jak nechvalně proslulé olympijské finále popisují mezinárodní prameny a dokumenty zámořských televizí.
Američané sice do Mnichova dorazili bez profíků, ale i tak svou kvalitou převyšovali soupeře. Asi neznámější jméno z týmu mladíků má Doug Collins; v 70. letech si zahrál tři Utkání hvězd NBA a pak dlouhá léta v lize trénoval. Vedl i Michaela Jordana v Chicagu. Tři další hráči se stali šampiony NBA - Tom Henderson, Bobby Jones a Jim Brewer. Tom McMillen po sportovní kariéře pokračoval v politice a usedl v americkém Kongresu.
Tihle a sedm jejich spoluhráčů měli bez potíží navázat na předchozí generace a přidat povinné basketbalové zlato, už osmé za sebou. Ale ve finále narazili, přizpůsobili se pomalé a tvrdé hře Sovětů, ztratili dva zraněné. Museli neustále dotahovat.
Během 39 minut a 57 sekund čistého času se odehrávala normální sportovní bitva. Až pak se to stalo. Z olympijského kotle vykypěl nestravitelný eintopf.
Za stavu 49:48 pro Sověty tři sekundy před koncem byl tvrdě zastaven unikající Collins. Z prvního trestného hodu uspěl. A pak se to začalo škvířit.
Zazněl klakson, Collins toho nedbal a proměnil i druhou šestku. Trefa byla připsána, Američané otočili na 50:49. A sovětský trenér Vladimir Kondrašin i jeho asistent Sergej Baškin protestovali. Prý si vzali mezi trestnými hody time-out a ten jim byl odepřen. Vzali, nevzali. Na tom shoda už nikdy panovat nebude - nejen na tom.
Zatímco se trenéři vztekali, pokračovalo se. Sověti zahájili poslední akci, rozhodčí Renato Righetto však zareagoval na protesty a hru přerušil. Zbývala jedna sekunda.
V tu chvíli do děje vstoupil Renato William Jones, britský generální sekretář Mezinárodní basketbalové federace FIBA, jenž byl s Američany na kordy, a poručil vrátit čas o dvě sekundy - ač k tomu nebyl oprávněn. To je další z křivd, kterou poražení nemohou odpustit.
Americký dokument Three Seconds of Chaos:
Sověti dostali čas připravit si poslední akci a také ji uskutečnit. Ale ještě před ní odešel ze hry Alšan Žarmuhamedov a střídal ho Ivan Jeděško - a to tehdy nebylo možné, pokud se Sovětům nepřipsal oddechový čas (oficiálně nebyl). Kolikátý už je to problém.... Nikoli poslední.
V plánech sovětského týmu bylo zopakovat akci, kterou hrávalo CSKA Moskva: Jeděško přes celé hřiště přihraje na Alexandra Bělova, ten míč chytí a zakončí.
Jeděška však u čáry bránil McMillen, 211 centimetrů vysoký pivot. Rus dokázal míč poslat jen na Paulauskase, načež zazněl klakson. Američané začali slavit, diváci v hale i u televizí je měli za vítěze. Na hřiště vtrhli fanoušci...
Jenže rozhodčí nařídili celou akci zopakovat. Časomíra totiž nebyla připravena, když hra započala. Rozčilení Američanů bylo marné. Zvažovali odchod do kabiny, důvod ke kontumaci ale nechtěli dát. Nakonec se uklidnili a šlo se znovu hrát.
McMillen zase začal bránit Jedeška, avšak rozhodčí Artenik Arabadžian učinil gesto, které si vysokánský Američan vysvětlil jako pokyn ustoupit od lajny - na to neměl sudí právo a později tvrdil, že ani nic takového nepožadoval, zmatený McMillen prý nechtěl dostat technickou, a tak se podvolil.
Kardinální chyba.
Jeděško později připustil, že by „zlatou přihrávku“ těžko poslal, kdyby McMillen neodběhl. Stalo se, míč konečně letí přes celé hřiště. A pozor - podle americké televize ABC tehdy vhazující Jeděško přešlápl...
S Bělovem mezitím na druhé straně hřiště svádějí souboj dva američtí hráči. Všichni tři vyskočí. Ale Kevin Joyce přepadne do autu a Jim Forbes ztratí rovnováhu a složí se na palubovku. To Bělov míč v pohodě zachytí a nikým nebráněný rozhodne.
Klakson. Konec. Nemožné. Sovětské oslavy. Americké stížnosti.
Americký dokument o mnichovském finále 1972:
Samozřejmě došlo i na oficiální protest, podle Američanů už na opakování třísekundovky vůbec nemělo dojít. Ale podání bylo pětičlennou jury zamítnuto. Portoričan a Ital hlasovali v americký prospěch. Co Maďar, Polák a Kubánec? Asi tušíte.
Američtí poražení se v šatně shodli, že stříbrné medaile nepřijmou. Závěrečného ceremoniálu se nezúčastnili. Trofej odmítají dodnes, někteří dokonce v závěti.
Sověti se stali národními hrdiny a po nová filmová podívaná jejich status jen potvrdí. O svém právu na zlato nepochybují. Jen trenéra Kondrašina mrzelo, že pochybnosti o výsledku umenšily vítěznou radost.
