S bronzovou medailí z poslední olympiády se v úterý pochlubila nejen liberecké primátorce - cennou placku přišla ukázat i místním školákům. Možná je bude sama jednou učit.
Dnes jste mohla být třeba učitelkou hudby, hrála jste dlouho na klavír. Máte ho pořád doma?
Klavír jsem mívala v Liberci, když jsem ještě chodila do základní umělecké školy. Celkem jsem hrála asi dvanáct let. Když jsem odešla do Prahy, pořídila jsem si alespoň přenosné klávesy.
Myslel jsem, že už jste ho nechtěla nikdy vidět, protože vás tloukli přes prsty.
Ne, to ne. Nebyla jsem do toho nucená. Dobrovolně jsem hrála celou základku a hodilo se mi to potom na střední škole. Chodila jsem na střední pedagogickou školu a tam je klavír povinný. Měla jsem pak náskok.
Když máte ty klávesy, berete si je s sebou na závody a hrajete si jen tak pro zahnání stresu?
To ne, nedají se totiž moc převážet. Když ale jezdíme na soustředění na Šumavu, pomáhám občas malému synovi majitelky s učením na piano. Občas, když mám chuť, tak si doma zahraju, ale není to zase tak moc často. Není čas. Ale přítel má rád, když mu občas zahraju. Třeba písničky od Nohavici, Suchého a Šlitra a podobně.
Klavír a běhání, to podle mě moc nejde dohromady. Nelitovala jste někdy toho opuštěného klavíru?
Teď určitě nelituju. Myslím, že jsem nebyla až tak úplně nadaná, že bych měla dosáhnout velkých úspěchů v hudbě nebo přímo v klavíru. Pro sport jsem byla určitě nadanější.
Prý jste měla v sobě tolik energie, že jste ji musela ventilovat právě tím sportem...
Já jsem byla hodně zlobivá. Na základní škole jsem měla spoustu poznámek a učitelé ze mě byli nešťastní. Na druhou stranu si myslím, že věděli, že ze mě třeba bude něco v tom sportu.
Takže jste měla podporu?
No, někteří učitelé mě určitě podporovali. Ale myslím, že jiní ze mě zase nebyli nadšení. Když jsem byla nevybitá a vyrušovala jsem. Pak jsem se už ale uklidnila.
Už na střední škole jste platila za velký talent. Nasměrovali vás učitelé nějak?
Už tenkrát jsem trénovala ve skupině atletiku a na středním peďáku mi dělali obrovské úlevy. Že jsem třeba nemusela na tělocvik. Vždycky jsem si ale dobře splnila nějaké ty povinné prvky, co byly potřeba. Na rozdíl potom od Prahy, kde jsem chodila taky dva roky na střední peďák, jsem měla v Liberci určitě lepší zázemí.
Prý jste byla také trémistka. Podařilo se vám to už zlomit?
Trému samozřejmě mám vždycky, když jde o něco důležitého. Musíte s tím ale nějak bojovat. Když je moc velká, tak člověka svazuje. Ale zase kdyby nebyla vůbec, tak je to taky špatně. Myslím, že jsem přišla na to, jak s ní naložit, aby mě nesemlela. I díky tomu jsem získala medaili. Tréma na olympiádě, která je jednou za čtyři roky, je obrovská. Na člověka dolehne tíha okamžiku, rozhoduje se v jedné minutě.
Před časem jste řekla, že vám k medaili pomohlo čtvrté místo z ME. Platí to?
To myslím, že určitě. Všichni, včetně mě, očekávali medaili. Tehdy jsem z toho byla jako favoritka hrozně nešťastná. Ale sebrala jsem se. Kdybych tam třeba i bronzovou medaili měla, určitě bych na sobě tolik nezapracovala a medaili na olympijských hrách nezískala.
Kdesi jste řekla, že vaším krédem je myslet pozitivně. Řídíte se tím i v životě? Ostatně, teď se usmíváte.
Snažím se. Tím závoděním to jakoby začalo, ale když v tom musí člověk pokračovat, stane se to takovou jakoby rutinou a člověk tak přemýšlí i v životě. A to je základ.
Takže nemáte blbou náladu podpořenou černými ekonomickými vyhlídkami jako podle průzkumů většina Čechů?
Snažím se ji nemít. Když už ji mám, rychle si to uvědomím a snažím se to všechno otočit do toho pozitivního. Naštvaných lidí je všude kolem nás dost.
Jak často se vracíte do Liberce?
V Praze jsem od třeťáku na střední škole. Ale sem se vracím hrozně ráda. Mám tu rodiče a celou rodinu. Snažím se je aspoň jednou za měsíc navštívit.
Jak relaxujete?
Chodím plavat, do sauny nebo kryocentra. Hrozně mě mrzelo, že se v Liberci zrušilo. Myslím, že je to jedna z nejlepších regenerací vůbec, a to nejen pro sportovce. Když můžu, tak odjedu s přítelem někam na chatu k lesu a tam třeba chodím na houby.
Umíte si představit, že byste někdy učila?
Já se středním peďákem můžu učit ve školce. Na vysokou nemám při sportu vůbec čas. Určitě bych si ji ale chtěla dodělat. Asi nejradši pedagogickou. Mamka je taky učitelka, asi to máme v rodině. Učení se nebráním. A když učit, tak u malých dětí. Nebo si taky umím představit trénovat děti. To by mě bavilo.
Máte medaili někde vystavenou?
Ještě ne. Všichni ji chtějí vidět, je už hodně ohmataná, oslavy byly náročné, pořád někde jezdím. V pondělí jsem v Chomutově otvírala nový stadion, v Liberci jsem teď zase byla na Základní škole Broumovská ukázat dětem medaili. Ale ty povinnosti jsou docela příjemné. Není jich tolik, že by se z toho člověk zbláznil.
