Bývalá budova celnice pozbyla na česko-rakouské hranici svůj účel, tentokrát je tu však docela živo už kolem půl šesté ráno. Odsud startuje 78 kilometrů dlouhý přeshraniční běh pro zhruba čtyřicítku odvážlivců.
V ranní zimě tu mezi běžci obalenými pásy s "bombičkami" s pitím a zásobami energetických gelů mrznu taky. Ne, na celou štreku, řádně kopcovitou, si netroufám ani omylem. Dopřeju si jen malou "ochutnávku" v podobě první části trasy, která na profilové mapě vypadá oproti zbytku ještě relativně pohodově.
Z celnice vyrážíme doleva a pak z kopce po kamenité cestě. Trasa se vine podél vody, kde v ranním tichu čeká na úlovky rybář. Přes novohradské náměstí do malého průchodu mezi domy. Po schodech a hliněnou stezkou do údolí a pak dál po trase jako po zádech velblouda.
Zkrátka, žádný městský maraton na rovince. Když se doplazím k tvrzi Cuknštejn, pozdější vítěz Daniel Orálek je tou dobou nejméně dvakrát tak daleko. To už "velblouda" střídají pořádné krpály.
"Byla bych ráda, aby tohle byl nejtěžší český trailový ultramaraton," říká organizátorka Pavlína Hanušová. "Běhají se tu i delší tratě, ale tahle je obtížností plně srovnatelná s těmi v Rakousku a Švýcarsku, a to technickou náročností povrchu i převýšením, které je u našeho ultramaratonu téměř 2 500 metrů."
Bílé praporky lemují lesní cesty i asfaltové silnice. Nenechavci však některé strhli, a tak kvůli nim část běžců zabloudila. Někdo vzdá, někdo si zaběhne ultramaraton o deset kilometrů delší.
Daniel Orálek, jasný lídr, se během něj téměř pořád usmívá. Ač je bolí skoro celé tělo, běžci se pohybem umějí dostat do "opilosti", kdy na nepříjemnosti nemyslí. "Je to zvláštní stav. Běžím po dobře známé trase a najednou se proberu a nevím, kde jsem. Určitou část prostě proběhnu, tělo funguje dobře a samo, pohyb je pro něj naprosto přirozený," líčí Hanušová.
Trasu Silva Nortica Run vymyslela v rámci přípravy na ultramaraton na Islandu. Vede třeba Pohořím na Šumavě, místem se smutnou minulostí. Odsud se přehoupne do Rakouska, kde na občerstvovacích stanicích čekají na běžce dobrovolní hasiči. Vedle klasické výbavy tu nabízejí i polévku a kozí sýry o třech příchutích.
Na startu půlmaratonu v Harmanschlagu vyhrává tradiční muzika. "Ahoj, jak se máš?" ptá se rakouský moderátor česky jednoho z maratonců. "Dobře," zní odpověď. Z publika ozve: "Tak ať ti to vydrží až do konce." Na běžce totiž čeká další krutý kopec.
"Bylo jich trochu hodně," ulevil si Václav Kubr, který zdolal maraton. S kelímkem piva v ruce čekal v cíli na manželku. Jakmile paní Dagmar doběhla, nápoj mu sebrala. A tak šel Kubr pro další. "Nejlepší lék po běhu? Tady vidíte," říkal s úsměvem znovu s kelímkem v ruce.
Ultramaratonec Max Černý, pátý v cíli, si při doběhu ještě povyskočil a plácl do reklamního panelu. "Od třicátého kilometru vás bolí všechno. Ke konci už nic. Cíl? To je euforie," říkal. "Ultramaraton je uspokojení, smysl života."
Když je ultramaraton jako procházka
"Neběžel jsem nadoraz, takže jsem celkem v pohodě. Měl jsem rezervu dvacet minut, půl hodiny," říkal Orálek. Chvíli po doběhu už s fotoaparátem pochodoval v cíli a fotil ostatní závodníky. Svědčí mu to víc než třeba masáž. "Po takovémto závodě mě bolí skoro všechno. Nohy, chodidla, ramena, trochu záda. Ale běžel jsem v euforii." A tak si večer dopřál pivo a v neděli vyrazil s přítelkyní na výlet. Na pondělí už měl v plánu zase trénink, za týden zvládne 160 až 200 kilometrů. A k tomu práci. Živí se jako programátor. "Můžu si přizpůsobit pracovní dobu, to mi zaměstnavatel dovoluje. Ráno vstanu do práce, odpoledne jdu třeba do šesti běhat a pak jdu zase do práce. V osm nebo devět zamířím domů." Za rok zvládne kolem šedesáti závodů, z toho zhruba třetinu tvoří maratony a delší tratě. "Krátké běhy už mě nebaví. Desítka je za 36 minut hotová. Ultramaraton je šest hodin zážitků. Kromě vyhrávání mě baví i samotné běhání. A říct si v cíli, že jste uběhli třeba sto kilometrů, to je taky zážitek." Ne vždy je však ultramaratonské běhání taková pohoda. "Nejtěžší jsou závody, které nejdou. Svou první stovku jsem běžel v Holandsku asi za devět a půl hodiny. Kromě toho, že jsem v půlce potupně vrhnul a musel jsem si dát hodinu pauzu, tak po doběhu jsem dostal takovou zimnici, že mě odtáhli do špitálu. Nic mi nebylo, ale léčil jsem se z toho týden, sotva jsem chodil," líčil Orálek. Čím delší závod, tím více energie do něj hubený běžec musí dát. A pak ji zase nahnat. "Dva dny jím častěji. A když běžím opravdu dlouhé závody, celý týden se pak krmím. Ale po osmačtyřicetihodinovce je tělo zdevastované daleko víc. Člověku chybí spánek. To je zase jiný boj." |
Vypadal, jako by se vrátil ze svižnější procházky. Lehce zadýchaný s úsměvem na tváři. Přitom měl Daniel Orálek za sebou kopcovitý ultramaraton o délce 
