Jak vlastně došlo k obnovení vaší spolupráce?
Bára hledala trenéra a nakonec vsadila na to, co už jednou vyšlo, tedy na osvědčenou kartu. Na Julisce jsme se potkávali, často jsme spolu mluvili, ale ne ve smyslu takové spolupráce. Rozhodnutí padlo v sobotu, bylo víceméně společné.
Překvapilo vás to?
Napůl. Nemusím být nejlepší, ani nejchytřejší na světě, když ale předpokládáte, že je před vámi poslední rok kariéry, navíc olympijský s touhou po třetím zlatu, tak asi nebudete riskovat. My už jsme byli z minulých let zajetí, nemusíme k sobě hledat cestu.
Jak tedy vidíte vaši součinnost? Hovořilo se i o zahraničních trenérech či poradcích...
Něco se nabízelo, ale asi by to bylo náročné - jezdit někam nebo aby někdo jezdil sem... Teď se budeme snažit hledat kompromisy, znám to z let, kdy studovala.
Takže jste na to zvyklý?
No právě. Uměl jsem trénink vymyslet i v situaci, kdy měla i jiný život než jenom na hřišti. Přesto jsme společně dokázali udělat trénink tak, že to vedlo k výsledku.
Cítíte teď možná jistou satisfakci?
Když Bára v roce 2010 odešla k Honzovi Železnému, tak jsem možná vypadal smutně, vždyť jsme od roku 2006 rok co rok vozili medaile. Ale kdo by nebyl smutný? Na druhou stranu všechno přebolí a za zlé jsem to Báře nikdy neměl. Šla si svojí cestou, o které si myslela, že je lepší. A ona v tu chvíli, myslím, i lepší byla, protože nemůžete dělat všechno pořád stejnou šablonou. Zkrátka jsme si od sebe odpočinuli a teď jsme se zase sešli.
Opět jste trenérem světové atletické hvězdy...
Vždycky šlo o týmovou spolupráci, musí být masér, fyzioterapeut, od někoho si necháte poradit... Protože existují činnosti, které jeden člověk neobsáhne. Jako týmovou práci to chci brát pořád, jen to jeden musí řídit. A to je moje maličkost.
Co si tedy myslíte, že můžete Špotákové dát?
Je to celý balík věci. Trenér udělá plán a pak je důležité, aby mu svěřenec věřil a byl přesvědčený, že to někam vede.
Cítíte, že jste pro ni jistotou?
Relativně snad ano, i když - co je dneska jistota?
Kromě Špotákové připravujete na Julisce skupinu mladých atletů v čele s oštěpařem Alešem Králem, juniorským mistrem republiky. To na závadu být nemůže?
Myslím, že ne, právě díky mladým závodníkům jsem z atletiky za těch pět let nevypadl. Dřív jsem měl vedle Báry i oštěpaře Vadlejcha a Šedivou, třetí z univerziády, která teď studuje v Americe, a taky se to nekřížilo.
Domníváte se, že Špotáková bude ochotná obětovat aspoň kousek rodinného života atletice?
Kousek? Od roku 2006, kdy začaly úspěchy, až do olympiády v Pekingu v roce 2008, stoupala její motivace a chuť do tréninku téměř závratně. Takže myslím, že olympijský rok pojme úplně jinak než ten letošní.
Těšíte se na novou spolupráci?
Těším a věřím, že se můžeme vrátit k obvyklým výsledkům. Kdybych tomu nevěřil, tak do toho nejdu.
