Je to úleva po všech těch trénincích a změně trenéra?
Makám dál, ale je to taková odměna za ty nervy s technikou a se změnou trenéra. Určitě je to pro mě povzbuzující motor.
A také ukazatel, že to mělo smysl.
Jojo. Začali jsme techniku vracet tam, kde byla asi před dvěma roky, nebo rokem a půl. Něco jsme přidali, něco odstranili. Chtělo to trochu učesat. Příprava pak byla v pohodě, neměl jsem žádné zranění, až teď jsem měl trochu trhlý bok, ale to mě extra nelimituje.
Zrovna zdraví je u vás vždycky klíčové. Teď vás nic nebolí?
Teď je to v pohodě. Vždycky mám nějaké lehké bolístky, ale s tím se dá závodit. Není to vyloženě zranění, spíš taková součást mého sportu.
Koulař Tomáš Staněk na halovém mítinku v Jablonci nad Nisou.
Součást vašeho sportu je i nedávné zrušení halového mistrovství světa, kde jste měl obhajovat bronz. Jak moc vás to mrzí?
Jo, mrzí mě to, ale já s tím nic neudělám, pro nás bylo nejdůležitější vyladit techniku, zapracovat na tom, abych se začal nějak cítit. Když odpadl šampionát, soustředili jsme se na tu halovou světovou tour, kterou jsem vyhrál před dvěma roky. V ní jsem teď na tom stejně s Filipem Mihaljevičem, o první místo si to rozdáme v Madridu.
Takže aspoň nějaká odměna za zrušené mistrovství světa.
Určitě. Hned po šampionátu je to nejdůležitější série závodů v hale.
Jak jste vlastně prožíval rozhodnutí Světové atletiky zrušit kvůli hrozbě koronaviru halový šampionát v Číně?
Ten den, když to oznámila Světová atletika, jsem měl schůzku s Liborem Varhaníkem (šéf české atletiky) a Helenou Fibingerovou, kteří mi pomáhají. Licitovali jsme, co by kdyby. Nikdo to v tu chvíli nevěděl, ale to riziko tam bylo. Helena jako závodnice mi říkala, že kdyby náhodou, abych si z toho nic nedělal. Ona s tím má taky zkušenosti - třeba s olympiádou. Že se mám okamžitě upnout na jiný závod, což byla ta tour.
To zrušení se dalo předpokládat.
Dalo. Ten virus se nějak vyvíjel, i když já jsem k tomu trochu odměřený. Když jsem viděl, kolik lidí se každý rok nakazí hloupou chřipkou a kolik jich umře, tak v porovnání s koronavirem… Nechci to zlehčovat, umírají na to lidi, je to závažné, ale v porovnání s jinými nemocemi je to číslo hodně malé. Ale zase chápu, že organizátoři nechtějí nic riskovat, je to velká akce a nedej bože, kdyby se tam někdo z výpravy nakazil, to by byl velký průser.
Vzalo vám to rozhodnutí krapet motivace? Nebo ta se hledá lehce, když vás v létě čeká olympiáda?
Trochu mě to zamrzelo, protože se tam dalo nějak uspět. Na druhou stranu, byla by to cesta do Číny, přes půl světa. Pak bych se na týden vrátil a letěl zase do Afriky na soustředění. Cestování letadlem nemám moc rád, je v něm málo místa, takže i v tomhle jsem našel nějaké to pozitivum.
Po dvou letech jste se vrátil k trenérovi Petru Stehlíkovi. V čem vám nejvíc změna trenéra pomohla? Dostal jste zase větší chuť, motivaci?
Chyběla mi skupina. Od té doby, co odešel Láďa Prášil, trénoval jsem minimálně rok sám. Přišlo mi, že ze mě odcházela zarputilost, bojovnost, to tahání se s někým v tréninku. A i taková nějaká společenskost. Vždycky jsem trénoval ve skupině a najednou jsem byl sám. Když se vám nedaří, je to ještě víc ubíjející.
O to víc se teď na tréninky těšíte.
No jo, potkám se s dalšími kluky, pokecáme, je sranda.
Co teď potřebujete udělat pro to, aby se vám povedlo přenést pohodu z haly ven?
S tím se ještě bude pracovat. Teď jsem v nějakém závodním rozpoložení, do léta je hrozně času, další vrchol sezony je za půl roku. Nemůžu si teď lehnout na gauč, dát nohy nahoru a čekat, že budu v létě taky házet daleko. Pojedu na soustředění, zkusíme upravit věci v tréninku, abych byl v technice jistější. Budu se snažit zesílit, zrychlit, jít víc do dynamiky… stále se zkoušet zlepšovat.
A hlavně zůstat zdravý.
To je takový vabank. Můžu si to říkat, jak dlouho budu chtít, ale když člověk trénuje naplno sílu, do toho dynamické věci, tak… vrcholový sport není o zdraví. Tam už běžíte po naolejované střeše.
Kde doufáte, že nespadnete.
No buď jste na tom vrcholu, nebo občas uklouznete. To se stává, i když se tomu snažíme předcházet, jak nejlíp dokážeme. Chce to pevné boty.
