Nyní se proto do Istanbulu vydal jako muž, kterého budou všichni sledovat. Soupeři mu budou chtít vrátit porážku. Dnes ho čeká kvalifikace, a pokud uspěje, souboj o cenné kovy je v turecké metropoli na programu v pátek večer.
„Hlavní pro mě bude se dostat do finále, taková klasika,“ říká jedenatřicetiletý český obr. „Pak uvidíme. Jakákoliv medaile potěší, ale spíš chci předvést, na co mám. A v nejlepším se sám překvapím.“
Podle papírových předpokladů by měl mít na vysoké umístění.
Pětkrát letos startoval, pětkrát zvítězil.
Na halové ME míří 14 atletů. Staněk obhajuje zlato, chybí zraněný Svoboda |
Popáté se pod střechou stal domácím mistrem a v evropských tabulkách byl výkonem 21,69 metru dlouho nejlepší. Až na lucemburském šampionátu ho ke konci února předčil Bob Bertemes, jenž vrhl do vzdálenosti 21,93 metru.
„Že jsem obhájce, bych tolik neřešil, Toruň pro mě už skončila. Stejně tak bych se moc nezaobíral tabulkami. Čeká nás nový závod,“ uvědomuje si. „Navíc stojím proti spoustě dobrých koulařů. V této době se sluší říct i výjimečných, protože medaile se v Evropě rozdělují za to, co dřív na světě.“
Devět jeho konkurentů už letos přehodilo jedenadvacetimetrovou hranici. Ukrajinec Roman Kokoško vrhl jen o tři centimetry méně než on, Ital Leonardo Fabbri o devět, Polák Konrad Bukowiecki o čtrnáct.
„Koule šla v posledních letech nahoru, není odskočený jeden člověk… Teda je, Ryan Crouser, ale to je vlastní třída, toho nepočítám,“ rozesmál se. „Jinak je ale na podobné úrovni hromada kluků. Musíte počítat, že když chcete do finále, musíte hodit k jedenadvaceti.“
Koulař Tomáš Staněk na halovém MČR v Ostravě
Start v Istanbulu bude pro Staňka v lecčems jiný.
Nejen faktem, že bude v Ataköy Areně závodit vůbec poprvé, ale i tím, že po dlouhé době odjíždí na halový vrchol zdravý.
V minulosti si toho Staněk vytrpěl. Kotníky, kolena, stehna, třísla, břicho, záda. Snad s každou částí svého velkého těla měl zdravotní problémy.
I do zlaté Toruně odlétal s bolavým stehnem. Loni ho zase při světovém šampionátu v Bělehradě trápil loket, kvůli němuž nabral tréninkové manko a skončil až čtrnáctý s pouhými 19,93 metru.
Jenže letos? „Povedlo se. Jsem zdravý,“ oznámil hrdě při odletu na pražském letišti.
Ne, úplně bez potíží to nebylo. Takový je už jeho úděl. V průběhu halové sezony dostal horečku, v důsledku výpadku ho pak tahalo tříslo. V porovnání s předchozími patáliemi to ale nebylo nic.
„Oproti Toruni se cítím stoprocentně líp. Tehdy jsem byl asi nejvíc rozbitý, co jsem kdy na akci jel,“ vzpomíná. „Paradoxně to ale dopadlo nejlíp. Byla by paráda, kdybych na něco takového navázal.“
To se dozví už brzy.
„Je těžké něco předvídat. Byly roky, kdy byly naházené nesmysly, a pak medaile ve výsledku za tolik nebyla. Venku na Evropě v Mnichově zase Filip Mihaljevič v kvalifikaci nemohl pomalu hodit ani dvacet a pak přišel a vyhrál za 21,88. Počítám ale, že na medaili by mohlo stačit třeba 21,30,“ přemítá.
Takovou hranici letos nepokořil jen jednou.
