Galerii mladých nadějných sportovců začíná pomalu rozšiřovat i desetiletý luženský vytrvalec Marian Mundok. "Já už pravidelně nezávodím, ale sem tam si ještě nějaký závod do deseti kilometrů zaběhnu. Dříve jsem běhal i maratony. Dnes vedu k vytrvalostnímu běhu syna, i když zpočátku bylo mojí touhou, aby jezdil na kole," uvádí důvod, jak se malý Marian k běhu dostal, jeho otec Marian Mundok senior. Ptáme se tedy, jestli se také domnívá, že čím včasnější specializace, tím lépe. "Vytrvalostní běh nám prostě tak nějak vykrystalizoval. O atletice jsem pročetl a stále pročítám celou řadu publikací. Samozřejmě, že se zde vede polemika, odkdy se specializovat, ale já myslím, že to na závadu není. I když vím, že ke každému sportu je nutná i všeobecná příprava. Synův vytrvalostní běh mi už také takzvaně schválila celá řada odborníků." A tak malý Marian pravidelně polyká dávky kilometrů. "Druhým rokem trénujeme téměř denně, dvakrát kolem tří kilometrů, mezitím se prolínají kratší tratě, jednou za čtrnáct dnů pak následuje sedmikilometrová trať. Nikdy jsem syna nemusel do tréninku nutit, i když všechno je pro něho dost náročné," představuje otec tréninkový plán. "Běháme na trati okolo Lužné, kde je místy silnice, místy terén. I když je to těžký okruh, mně se moc líbí," promlouvá poprvé Marian junior a přidává alespoň kratičký výčet dosažených úspěchů. "Největší úspěch jsem dosáhl letos v Bratislavě, kde jsem byl třetí ze tří set závodníků v dětském maratonu, bronzovou medaili jsem získal nedávno i v německém Marktredwitzu. Jinak mám ve sbírce řadu dalších umístění," pyšní se malý vytrvalec. "Mariana stavím většinou o kategorii výše, protože pro jeho věk jsou vypsány vždy kratší tratě, které mu nevyhovují. Deset let mu sice bude až letos v listopadu, ale už předloni a loni se měřil se třinácti a čtrnáctiletými," překvapuje nás otec. A jak vidí nadšený běžec svoji budoucnost? "Jednou bych se rád specializoval na pět a deset kilometrů a určitě bych rád zkusil i maraton. Jediným cílem pro mne i tátu je zlatá olympijská medaile. Táta má plán, že v sedmnácti pojedu na olympiádu do Číny," říká přesvědčivě Marian. "Musí ale vydržet zdraví. Přitom dnes je vše problematické. Sháněl jsem v Rakovníku lékaře se zaměřením na sport. Nikdo zde však asi neexistuje, a tak se budeme muset vydat jinam, protože nechceme nic zanedbat či přecenit síly. Jinak by se mohl náš společný sen o olympiádě stát nereálným už v zárodku. Olympiáda v Číně je samozřejmě asi jen snem, ale o další čtyři roky či osm let později...," nechává otevřenou odpověď o velkém snu otec. Syn přesně ví, co ho na cestě k vytoužené slávě čeká. "Moc a moc naběhaných kilometrů," říká lakonicky. "Pokud nám to půjde, budeme trénovat spolu a ve spolupráci s trenérem Sukem z Rakovníka, v delší budoucnosti bych ho asi musel předat do péče většího oddílu," má jasno táta. Ten se synovi věnuje absolutně bezmezně. Jen jeden příklad za všechny: Malému Marianovi se dělá nevolno při jízdě osobním automobilem, a tak se k závodům vydávají vlakem.
27. listopadu 2001
