A právě v místech, kde s atletikou začínal, se znovu odrazí k úspěšným výsledkům.
Jenže... Sprintera z Budišova, který v říjnu oslaví třicetiny, znovu nepustilo na start zranění. Tentokrát kolene.
"Už mám skoro strach říct, kdy vyběhnu. Protože když něco povím, tak mi přijde, jako kdyby se mi naschvál něco stalo. Mám hroznou smůlu," krčí rameny halový mistr Evropy z Paříže 2011.
"Když už mě nebolí operovaná achilovka a v pořádku je i tříslo, dojde k jinému problému."
Co to tedy bylo tentokrát?
Prošlápl jsem si koleno. Dostával jsem prášky na uvolnění svalu. A když už bylo vše v pořádku a ve čtvrtek (čtyři dny před závodem – pozn. red) jsem šel poslední techniku překážek, prošlápl jsem si koleno. Vazy a svaly jsem měl povolené. Já už se prostě bojím pohnout, abych si něco neudělal. Protože jak moc chci – vypadá to se mnou i dobře a rychle – tak vždy něco přijde.
Do Třebíče jste ale nakonec v neděli přicestoval alespoň jako divák. Přepadla vás ve známých místech nostalgie?
Bylo to spíš takové týrání zaživa. Přijel jsem na závod, pár lidí se přišlo podívat s tím, že vyběhnu. Většina mě zastavila a ptala se, proč neběžím. Je strašné a bolestivé lidem vysvětlovat, proč to nejde. A zrovna doma, kde jsem začínal... Nebylo jednoduché tam jen stát, sedět na tribuně a koukat. Takže jsem byl vlastně i rád, když jsem odjel.
Po jak dlouhé době jste se byl na místním stadionu podívat?
Nebyl jsem tam možná rok. Naposledy když tam byla Velká cena (18. srpna 2013 – pozn. red.), tak jsem se byl podívat na brášku. Ale jinak na stadion zavítám opravdu jen málokdy. O to víc mě mrzí, že jsem se k tomu závodu tak upínal.
Chtěl jste se předvést doma...
Přesně. Těšil jsem se, protože by nebylo špatné začít doma, před diváky. Měl bych takový správný hec. A hlavně: konečně by mě zase viděla rodina.
Teď jste naopak sledoval člena rodiny vy. Jak jste byl s výkonem bratra Aleše spokojený?
Já ho furt hecuju. Ani chvilku v něm nenechávám pocit, že udělal něco dobře. Samozřejmě ho za všechno chválím. Ale furt se snažím, aby nad tím přemýšlel. Aby nebyl uspokojený. Jemu se tentokrát opravdu docela dařilo. Měl jsem z něj obrovskou radost. Tím, že jsem nezávodil, mi udělal radost alespoň bráška.
Bratrovi je šestnáct, je ve věku puberty. Řekněte, nechá si od vás poradit?
Je v něm kus puberťáka, má na věci svůj názor. Někdy je s ním domluva horší. (usmívá se) Ale na druhou stranu, co se týče mě, je hodně vnímavý. Ví, že se v atletice pohybuju a hodně jsem si toho prožil a prošel. Bez nějakého remcání moje názory bere. Spíš na trenéra je takový, jemu remcá. Ke mně by si to možná ani nedovolil.
Srovnal byste ho?
Ne, spíš ke mně nějakým způsobem vzhlíží. Za což jsem rád. Že má v někom vzor. Je šikovný, nemůžu na něj říct půl slova. Protože co mu povím, to jde a udělá. Snaží se. A když mu to nejde, tak to nevzdává. Bojuje. A to se mi líbí.
Občas sportovci během kariéry myslí i na zadní kolečka – vy si takto alespoň vyzkoušíte pozici trenéra. Lákala by vás?
Lákala. Jsem zrovna ten typ, který rád radí, motivuje a nějakým způsobem lidi posouvá. Takže nevím, jestli zrovna hned teď, ale jednou bych trénovat chtěl. Je to určitě věc, která by mě bavila. Ale já se nyní bojím na takové věci soustředit. Aby mě to neodvádělo. Stále to beru tak, že je ve mně něco, co chci ještě dokázat. Nesoustředím se na to, co bude, až bude.
Takže se plně věnujete návratu na tartan?
Přiznám se, že je to jediné, co mám v hlavě. Ať už si nic neudělám, ať už mě nic nebolí, ať už můžu na ten start jít. A lidem nemusel furt říkat: vyběhnu příští týden. A pak zase nevyběhnout. Už chci začít běhat. To je to jediné, na co se teď chci soustředit.
Bojovníka v sobě nezapřete. Nebojíte se, jak na tom budete výkonnostně?
Ne. Teď se jen chci znovu postavit na dráhu. Vyběhnout, doběhnout, protnout cíl. A je mi úplně jedno v jakém čase. Hlavně si moct říct: jo, super, teď jsem doběhl a jsem zdravý. Každý další závod pak bude lepší, lepší a lepší.
Vaše žena Jiřina je vynikající tyčkařkou. U vás doma musí být atletika hodně časté téma, že?
Když ji v rodině dělají dva, a navíc se jí věnuje i brácha, tak se tématu atletika těžko vyhýbá. Je to to nejčastější, o čem se doma bavíme. Takže si ani neumím představit, že bych řešil něco jiného. (směje se) Jestli budu trénovat, kde bych trénoval... Fakt jediné, co mám v hlavě, je, že se chci vrátit. Udělat pro to úplné maximum. Ať to stojí, co to stojí. Ať už jsem na startu, ať můžu závodit. A mužů lidem ukázat, že to ve mně furt je.
Jsou manželčiny úspěchy pro vás motivací?
Rozhodně. Jakýkoliv její úspěch je mojí motivací. Komukoliv kolem mě, když se nějakým způsobem daří, je to pro mě povzbuzení. Zvlášť v této situaci, ve které jsem, kdy se mi nedaří. Kdokoliv, kdo kolem mě něčeho dosáhne, mi dává víru. A někdy – to je zvláštní – mě motivuji i lidé, kteří mi nepřejí. Protože stále je potřeba někomu něco dokazovat.
To vám někdo osobně řekl, že vám nepřeje?
Jsou to ty zlé řeči, které se ke mně dostávají spíš přes někoho. Mně do očí to nikdo pořádně neřekl. Jde o takový ten šum, který člověk zaznamená. Ale já to nikomu nemám za zlé. Tři roky sedím doma na zadku. Věřím, že kdybych byl v jejich kůži, možná si myslím to samé, co oni teď. Je to pro mě bolest, ale občas i obrovská motivace. To, co dnes bolí, je pro mě zítra novou silou.
