Tyčkařka Romana Maláčová na mítinku Zlatá tretra | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Maláčová: V Polsku se ptají, jestli nechci občanství. Ale jsem Češka

  • 10
Bělehrad (Od našeho zpravodaje) - Jednoho dne by se mohlo stát, že Romana Maláčová bude do atletických šampionátů nastupovat pod jinou vlajkou. Však se Poláci – zástupci země, v níž nyní žije a trénuje – také snaží. „Zatím ovšem takový plán nemám,“ říká 29letá tyčkařka, jedna z českých nadějí na halovém mistrovství Evropy.

Sama s odstupem přiznává: „Začátek byl hrozný.“ Ale poté, co se v Polsku zabydlela, už Romana Maláčová přidává jiná slova: „Zato teď musím říct, že už se tam cítím jako doma.“

Přesun k sousedům jí sportovně i lidsky sedl. V Bělehradě bude v sobotu při absenci zraněné Jiřiny Ptáčníkové jasnou jedničkou Česka v disciplíně, která při halových šampionátech často vynáší medaile. Což by se hodilo i Polsku, kde je skok o tyči obzvlášť populární.

Nepřemlouvají vás?
Ptají se, jestli nepřemýšlím o občanství, ale zatím takový plán nemám. Pokud bych si našla nějakého polského partnera, neříkám, že ne. Zatím jsem však spokojená Češka. Reprezentuji svoji zemi, jen žiju v Polsku. ̈

Dostáváte se domů?
Jsem pořád v Polsku. Hodně cestuju na závody, k rodičům jsou to přece jen čtyři hodiny tam a čtyři zpátky. Snažím se to úplně minimalizovat. Když jsem dodělávala studia, jezdila jsem každý týden a strašně mě to vysilovalo. Taky nejsem ve věku, kdy by mi tyhle věci nepřekážely. Snažím se co nejvíc regenerovat.

V Polsku vaši disciplínu nejen uznávají, ale také umí, že?
Je tam polská trenérská škola, máme od základů úplně jiný trénink. Přípravu i technické věci dělají po svém. Vždycky měli tyčkaře i tyčkařky. U chlapů je Piotr Lisek, což je úplně jiná liga; mít někoho, kdo umí šest metrů, to je hodně prestižní. Jen teď mají generační díru u holek, proto se ptají mě, jestli bych nechtěla. Ale on je vždycky nějaký propad, než se objeví někdo další. U nás to bylo dlouho podobné – já, Jířa (Ptáčníková) a nic.

Je pro vás jiné, že teď jste jasnou jedničkou výpravy?
Moc na to nekoukám. I kdyby tady Jířa byla, beru to tak, že jediný soupeř je v mojí hlavě. Jedu na sebe. Na republikovém mistrovství se mne ptali, jestli jsem se nebála, když jsem vynechávala, že mě přeskočí Amálka Švábíková. A já na to: I kdyby, tak bych byla druhá. Mě to nestresuje. Což je moje výhoda: neskáču, abych přeskočila někoho jiného. Jen sebe.

Taky do vás v Polsku tlačí, ať jste sebevědomější.
Dostávají to do mě. I teď můj trenér volal trenérovi Liska: Hlavně ať je v klidu, uklidňuj ji. Jediné, o co jde, je to, aby si věřila.

Prodáte tu sebevědomí? V sezoně skáčete 450 centimetrů snadno, ale víc ne.
Formu mám, snad si to tady vynahradím. Snad se mi poštěstí skočit si osobák tady. Už se mě ptal i manažer, jak je to možné, že 450 skočím s takovou dírou – a pak víc ne. Jestli to není nějaký psychický blok. Člověk chce víc, víc se začnu motivovat, přestanu skákat s lehkostí. Tlak cítím. Tím spíš, když na to mám. A začnu trochu šílet.

Zlepšit si osobní rekord by znamenalo přeskočit 465. Tam bude viset medaile?
Hodně lidí se ptá, ale snažím se nad tím moc nepřemýšlet. Mohlo by to tak být, ale jedna věc jsou tabulky – a druhá psychika. Každý mítink se neprožívá tolik jako mistrovství Evropy. Skáčeme na sebe a samozřejmě za to máme nějaké ohodnocení, ale není to takový tlak jako ve chvíli, kdy reprezentujete svoji zemi. To je pak nervozita větší.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž