"Někdy nejsme po lezení schopni se ani najíst, neudržíme příbor. Předloktí vytuhnou a naběhnou, jako když si Pepek námořník dá špenát," popisuje Kateřina Baďurová pod umělou horolezeckou stěnou následky tréninku v tyčkařské skupině.
"Poznáš, jak ruce bolí. Psát nebudeš, protože neudržíš tužku," dobírá si mě, když škrábu poznámky do notesu.
Večer mám už trochu potíže pořádně zmáčknout molitanový míček. Ale ťukat do klávesnice můžu. Tím se však bohužel předloktí potřebné ke zdolání stěny neposiluje.
V běžeckých botách jsem za exota
Pro drobnou černovlásku, druhou nejlepší tyčkařku mistrovství světa a českou rekordmanku, je lezení zábavou i součástí tréninku. "Na podzim jsme na stěně dvakrát až třikrát týdně," říká Baďurová v tělocvičně Dukly. "Odtrénujeme a ještě jdeme sem. Všichni máme velkou radost."
Taky mám radost, když mě atletka nabádá, ať si zatím vyzkouším lezení nad zemí a osahám si barevné úchyty. "Nejhorší jsou ty, za které se držíš jen prsty."
A to jde?
Pod výčnělky jsou zastrkané lístečky s názvy tras – "Modrá je dobrá" nebo třeba "Stop, táto".
Jenže dostat se na jakoukoli trasu je síla. Právě nad zemí jsou totiž nejmenší chyty, takže v maratonkách se zdvihnutou špičkou se na nich skoro neudržím. Ruce za chvilku bolí o to víc.
"Už tuhneš?" ptá se tyčkařka a nabízí mi svoje lezecké boty. Mají rovnou podrážku, ale nekloužou. A bota je těsná. "Prsty se trochu zkroutí. Takže na špičce se pak udržíš i na malých chytech."
|
Kateřina Baďurová Atletka pražské Dukly, tyčkařka, vicemistryně světa, česká rekordmanka v hale i pod širým nebem. Za měsíc jí Už sedm let je partnerkou výškaře Tomáše Janků. Chodí spolu třeba střílet. "Na stěně bych ho asi porazila, jsem Studuje ekonomii, před nadcházející olympiádou v Pekingu by chtěla dokončit pátý ročník. |
Bohužel mám nohu slůněte, nikoli Popelky, a tak musím "lezečky" s díky odmítnout. Což je škoda, protože marné pokusy v běžeckých botách mi seberou kus sil.
Zatímco já si připadám jako v mučírně, Baďurové nedělá problém i bez jištění šplhat do výšky a pózovat fotografovi. A když je na laně jištěném trenérem Boleslavem Paterou, lehkou cestou se pod strop dostane asi za 55 vteřin.
Vypadá to tak snadné...
Zkouším viset za prsty, nohy se mi smekají, tak se snažím přilepit ke stěně. Špatně.
"Trochu se odkloň, zapřeš se tak o nohy," radí mi Patera.
Ještě jsme ani pořádně nezačali a už mám odřená kolena. Vzít si kraťasy nebyl nejlepší nápad. Rudá skvrna přibude brzy i na ruce.
Ve snaze šplhat výš se po úchytech sápu rukama jako děcko po bonbonech. Taky špatně. Měla jsem nejprve hledat lepší pozice pro nohy. Navíc se na barevné výčnělky snažím při přesunech dosáhnout co nejrychleji.
Další nováčkovská chyba, ztrácím tím pracně získanou stabilitu. Zatracené tenisky, hledám výmluvu. Když pak ale jednou posouvám ruku jako ve zpomaleném filmu, je to vážně mnohem lepší.
"Protáhni si ruce," nabádá mě Baďurová a ukazuje mi protahovací cvik. Pomáhá to. Další její rada zní: ostříhat nehty. Mám naštěstí krátké, ale střety se stěnou je stejně obrušují. "Dostávají zabrat, co?" prohlíží si prsty Baďurová.
A ještě něco: když lezení vzdáte a houpete se v sedáku na laně, dejte si pozor, ať nenarazíte zády do stěny.
Trenér Patera nakonec zuje svoje lezecké boty a jistí mě bosky. A někde u stěny tělocvičny najde kousek magnezia. Bílý prášek vsákne pot z rukou. Rázem je všechno snazší, konečně se dostanu na římsu. Jenže ty ruce...
"Slabé," zhodnotí Patera znalecky předloktí, jakmile mě znovu spustí na zem.
Trénink z dětských prolézaček
To je snad jediné, s čím nemám problém: věřit jemu a lanu, když se kus nad zemí zase pouštím stěny. A jaký je rozdíl mezi stěnou umělou a tou skutečnou?
"Nedávno jsem lezla venku, po Suchých skalách. Tady na stěně vidíš chyty, ale na skále šmátráš. Tam cítíš nebezpečí a překvapení."
Také ona však i na umělé stěně občas překonává obavy. "Někdy se mi potí ruce. Mám strach, že jsou unavené a neudržím se. Jsem jištěná, ale je to podvědomé."
K trenérovi, který ji jistí, má absolutní důvěru. Jinak by to ani nešlo. Přesto když znovu vyleze pod vrchol, tentokrát obtížnější cestou jen po zelených úchytech, a chystá se spustit, raději se kouče dvakrát zeptá: "Můžu?"
Zdolat stěnu jí v tréninku nedělá potíže pětkrát či šestkrát za hodinu. "Jdu znovu zelenou," hlásí ze stěny. Na nohou jí "hrají" svaly, pohybuje se s jistotou, ladností a mrštností.
"Lezení je zpestření tréninku. Také přirozený trénink obecné síly a speciální trénink předloktí. Člověk při něm ztrácí zábrany z výšek. Na skalách je to nácvik sebeovládání v krizových situacích, balancování na hraně rizika," říká Patera.
Pak mě povzbuzuje k dalšímu pokusu. "Vždyť jsi určitě jako dítě lezla po prolejzačkách."
No právě že tolik ne. Náklonnost k překonávání opičích drah a podobných záležitostí se u mě dostavila jaksi opožděně. Baďurové jako někdejší gymnastce a nyní tyčkařce zjevně nikdy nechyběla. Vždyť s partnerem, výškařem Tomášem Janků, zkouší i další adrenalinové sporty.
Mimochodem, vybavujete si její jedinou přemožitelku z mistrovství světa, Jelenu Isinbajevovou?
Ruska má věčně umazané ruce od černého vosku, kterým se "přilepí" k tyči. Baďurové právě díky lezeckému tréninku stačí jen bílý prášek magnezia. "Nemám totiž strach, že bych se na tyči neudržela," říká.
Třeba i díky tomu Isinbajevovou jednou zdolá.
 S ÚSMĚVEM. Kateřina Baďurová dokáže v tréninku vyšplhat na osmimetrovou stěnu za hodinu i pětkrát nebo šestkrát. Venku na skalách pociťuje větší nebezpečí, hrozí jí různá překvapení. |
