Před finálovým kláním v Ósace obdržela otázku: „Můžete tady být poražena?“
Bryskně odvětila: „Ne. Sorry, ale momentálně jsem neporazitelná. Tak to prostě je. Nikdo jiný nemá šanci. Kdo tu získá stříbro, to nevím. To není můj problém. Nestarám se o soupeřky. Nejdůležitější a nejnebezpečnější jsem já sama.“
Dvanáctkrát letos startovala, dvanáctkrát zvítězila. Od roku 2004 triumfovala na každé vrcholné soutěži. „Vyhrála jsem a to je podstatné,“ říkala včera. „Jen mě mrzí, že jsem nepředvedla světový rekord. Pauzy mezi pokusy byly v úvodu dlouhé.“
Teprve na výšce 465, víc než hodinu po startu finále, do něj sama vstoupila. Předtím ležela na žíněnce, přes hlavu ručník, nohy opřené o kontejner s nápoji. „Nejtěžší pro mě bývá, jak zabít čas, než začnu závodit.“
Dva roky od minulého šampionátu v Helsinkách nevylepšila svůj světový rekord 501 centimetrů. Napodobila však strategii Tigera Woodse, jenž před lety dramaticky předělal svůj švih, aby byl ještě lepší. Isinbajevová po přestupu ke kouči Petrovovi měla trable s tvrdší tyčí, vyšším úchopem i jinou technikou. „Ještě loni jsem necítila své skoky. Teď je zase všechno dobré. Víc tyči rozumím. Už neskáču, už létám.“
Nejraději by jednou doletěla až k branám kosmu. Její další rekordní zápis je prý jen otázkou času. 35 světových rekordů jejího mentora Sergeje Bubky, to je meta, která carevnu tyče nyní láká. Ona jich má zatím 20.
„Až jich napočítám na svém kontě 36, budu šťastná. Do té doby překonám i laťku ve výšce 520 centimetrů, věřte tomu. A na samém konci kariéry vytvořím rekord, který už nikdo nikdy nepřeskočí.“
Potom nastane v ženské tyči začátek věčnosti.
