"Známe se odmalička. Je to moje druhá rodina," říká Mužík. Nejlepší Čech v běhu na 400 metrů překážek strávil v Perthu poslední měsíc. Odloučen od většiny atletické reprezentace, která v té době trénovala v Jižní Africe.
Mužík ale nebyl sám. Měl s sebou trenéra, sparingpartnera a sestru. Žil si nádherně. Trénoval, kdy chtěl, chodil spát i vstával pozdě, jak to má rád. "Jsem noční pták. Takhle mi to vyhovuje," vysvětlil.
Když byl unaven, vykoupal se v oceánu. Když se nudil, vyrazil do města na nákupy. "Nechci jet někam na měsíc a ubíjet se, mučit, ničit." Jenže dřině se stejně nevyhnul. Hlavně kvůli ní přece přijel. Aby se zase posunul o kus dál.
Ono je báječné už ve dvaceti zažít velký úspěch, mít před sebou skvělou budoucnost. Jenže, co když pak léta běží a ta první sláva z mládí zůstává nepřekonána. Přesně tohle se stalo Mužíkovi.
Před čtyřmi lety se na mistrovství světa v běhu na 400 metrů překážek senzačně dostal do finále. Od té chvíle mu ke vstupu mezi elitu vždycky něco chybí. "Strašně jsem se namlsal," vypráví.
"Na prvním mistrovství světa jsem se dostal do finále. A když se mi to teď nepodaří, vždycky budu zklamán. Spadnu dolů, srazí mi to hřebínek. Nemůžu být šťastný, když skončím v semifinále." V roce 1998 ještě běžel finále na mistrovství Evropy, ale místo medaile, na niž si myslel, skončil předposlední. Poté už se na velkých akcích na boj nejlepších osmi jenom díval. Zvlášť loni na olympiádě v Sydney ho to bolelo.
"Byl jsem z toho vyřízený. Celý rok tomu dávám všechno, a pak to takhle zkazím. Já si hodně věřil. Časy před olympiádou vypadaly tak, že v Sydney zaběhnu něco neskutečného." Byl smutný a trochu cítil i křivdu. "Kolem sebe vidíte běhat borce, co se zlepší za rok o deset tříd. Víte, že na vodu to asi nebude."
Kvůli takovýmhle větám, kterých přibývá, se nad atletikou vznáší atmosféra podezřívání z dopingu. Mužík si ale stojí na svém: "Vím, že na sto procent mohu věřit sobě nebo tomu, koho dobře znám."
