Neříká však, že by jednou nechtěl opravdový vrchol dobýt. "Snad se někdy budu moct vyhřívat v podobné pozici. Ale prostě chci být jenom lepší než dřív, s takovým cílem začínám každou sezonu."
Nechce se nechat spoutat očekáváními a tlaky, že musí v roce 2003, kdy jsou na programu světové šampionáty v hale i pod širým nebem, obhajovat své úspěchy. Uklidňuje se faktem, že stále není v kůži Šebrleho či Dvořáka, od nichž se čekají velké věci. "Jsem za nimi schovaný a můžu jenom překvapit. Nemusím přivést medaili jako Šeba," připomněl světového rekordmana v desetiboji a svého tréninkového partnera.
Mužík míří vysoko. V hale by chtěl na hladké čtvrtce zaútočit třiadvacet let staré české maximum, které už v minulosti svými výkony ostřeloval, a uspět v individuálním závodu na HMS v Birminghamu. Štafetě, která se v roce 2000 ozdobila primátem mistrů Evropy, mnoho nadějí nedává. "Naše zlato nikdo nedocenil a loni jsme od evropské federace ani nedostali příležitost ho obhajovat," připomněl. "Kdyžtak ji půjdeme, ale nemyslím, že jí podřídíme všechno."
Klání pod střechou však atlet pražské Dukly bere jako doplněk, prioritou je pro něj čtyřstovka s překážkami. Nespekuluje nad konkurencí, která na něj číhá, nad velkými jmény a přírodními talenty tmavé pleti. "Možná jsem naivní, ale stále si myslím, že se dají porazit všichni," usmál se Jiří Mužík a pochvaloval si loňskou sezonu, v níž se přesvědčil o svých schopnostech, když vítězil i nad soupeři kalibru mistra světa Moriho či evropského šampiona Januszewského. Na srpnovém mistrovství světa v Paříži pomýšlí na finálové umístění a výtečný čas. "Znamenalo by to velkou vzpruhu před olympiádou v Aténách v roce 2004," podotkl držitel českého rekordu.
Doufá, že v šestadvaceti letech má nejlepší chvíle před sebou, že v náročné překážkářské profesi konečně dozrává k opravdovému umu. "Protože kdybych si myslel, že už jsem svého maxima dosáhl, tak bych atletiku vůbec nemusel dělat," pokrčil svěřenec trenéra Kupky, který v úterý večer odlétá na měsíční přípravný kemp do tradičního útočiště českých atletů v jihoafrickém Potchefstroomu.
Těší se, že všední starosti hodí za hlavu a bude si žít podle osvědčeného modelu, který začal v JAR v první polovině devadesátých let razit oštěpař Jan Železný: 'jíst, spát, trénovat a potom možná ryby'. "Jenom ty ryby mě zatím moc nechytly," culil se Mužík. Na přelomu roku si totiž užíval své.
Kromě tréninku se po sedmi letech strávených na ubytovně na Julisce stěhoval do pronajatého bytu. "Teď se divím, že jsem tam mohl vydržet tak dlouho..." Potrefila ho dopravní nehoda, při níž 'naťuknul' půjčenou octavii, což ho však nemusí tolik mrzet, protože v pondělí dostal od sponzora do užívání lákavě vyhlížející mitsubishi.
Musel stihnout nejrůznější oficiality, třeba vyhlašování nejlepších českých nebo armádních sportovců, kde kvůli stříbrné medaili z Mnichova nemohl chybět. "Hektický program ale nesouvisí s mým úspěchem nebo neúspěchem," dumal Mužík. "Konec roku je prostě vždycky blbej, všechny ty složenky, stavební spoření, povinné ručení, nakupovat vánoční dárky. Teď chci hlavně trénovat, aby závody, které přijdou, za něco stály."
