Tak jaká byla z vašeho pohledu kvalifikace?
V rozhazování už jsem dlouho takhle špatně neházel. V našem žargonu bych řekl, že levá noha mi přicházela asi o půl vteřiny pomaleji, než bych chtěl. Opravdu jsem napadával na ty hody, vysazoval zadek, takže technicky špatně. V závodě jsem vypnul, nasadil tunel a snažil jsem se z toho vymanit, naštěstí se to povedlo.
Jak jste viděl druhý pokus, kterým jste splnil limit pro finále?
Byl trochu technicky lepší než ten první a trefil jsem ho. Doletěl na čáru, což bylo třeba.
Vnímal jste nějak vzdušné proudy, na které si stěžovaly oštěpařky?
Nic jsem nepociťoval, zvlášť jak jsem házel špatně v rozhazování, tak se mi ty oštěpy skoro vracely. A jestli někdo říkal, že nahoru je to lepší, mně to nepřišlo. Úplně normální stadion.
Podepsal se na pohodové kvalifikaci i váš optimismus posledních týdnů?
Hlavně když jsem viděl ten první hod, kdy jsem si dal oštěpem skoro na záda a letělo to skoro na 82, tak jsem věděl, že těch 84 musím hodit, i kdybych tam lehnul na zem. Nemyslím, že to je jen teďka, ale celkově člověk nasbírá za ty roky zkušenosti, takže vím, že rozhazování není vůbec důležité, jen ta pohoda hlavy a do toho se s tím jde. Pak se většinou něco vyškrábne. A pohoda tam je.
A rezerva taky?
Určitě, jinak do toho nejdu.
V Londýně jste využíval během šampionátu i psycholožku, pořád jste v kontaktu?
Pořád. To je moje druhá hlava. I dneska jsme si sedli přes kameru, pořád jsme v kontaktu.
Nechtěl jste, aby tu byla?
Nějak jsme to letos neřešili, spíš směrem k olympiádě, tam bude ještě důležitější.
Co jste říkal na Johannese Vettera, který hodil prvním pokusem 89 metrů?
Vůbec nic. Už v rozhazování hodil strašně daleko, v Londýně měl jednadevadesát. Normálka.
To vzbuzuje respekt.
Já jsem u Johannese hrozně rád, že házel dneska dobře, protože většinou nehází dva dny po sobě dobře. Doufal jsem, že hodí třeba 93 metrů, protože by nikdy druhý den nedokázal hodit stejně. Navíc se i rozhazoval v tom vedru na rozcvičováku, to jsem byl taky rád, protože já jsem nehodil jediný hod tam, až tady. Ve finále bude potřeba hodit dost, musím přidat, aby si mě vůbec všimli.
Kolik metrů bude potřeba, aby si vás soupeři ve finále všimli?
Takových 87, 88 metrů, to už je taková vzdálenost všímací (úsměv).
Pokud možno v prvních třech pokusech?
Pokud možno v prvních dvou pokusech. Pořád je to vzdálenost, na kterou se dá odpovědět, ale všimnou si jí.
Bude to hrát velkou roli? Takové trochu zastrašování?
Může, to každopádně. Ale hlavně si myslím, že bude rozhodovat, že je to dva dny po sobě. Dva dny po sobě v takovémhle vedru, protože na rozcvičováku se hází ve venkovní teplotě, těla to musí zákonitě cítit.
Oštěpař Jakub Vadlejch během kvalifikace na atletickém mistrovství světa v Dauhá
Kdy jste naposledy házel dva dny po sobě?
Loni v Berlíně (skončil osmý) a v Amsterdamu (devátý), nepřipomínal bych to. Oba závody mi těžce nevyšly. Ale loni jsem byl vyprášený úplně. Zpětně jsem zjistil, že jsem na to v Berlíně opravdu fyzicky neměl. Amsterdam, tam jsem ještě neměl takové zkušenosti. V kvalifikaci jsem byl druhý a ve finále nevím, jestli jsem se zalekl, že kluci nehážou nic, ale naladil jsem se na jejich vlnu a taky nic nehodil.
Vnímal jste český kotel za vámi?
Bylo to skvělé. Byli za mnou, a dokonce jsem si všiml, že i vedle, takže dokonalé. Byla to skoro třetina stadionu (zasměje se).
Překvapil vás někdo výkonem v kvalifikaci?
Docela ten Maďar (Norbert Rivasz-Tóth – hodil národní rekord 83,42), protože kdykoliv jsem s ním závodil, hodil 75 metrů maximálně. Těch 83 metrů, to už je výkon, který je dobrý na mistrovství světa. Že kvalifikační limit hodí Peters, to jsem čekal a Yego… Pamatuju si, že celou sezonu byl rád, když přehodil 70 metrů, tak nevím, jak to zase připravili, ale atakoval 84 metrů. Stoprocentně mu to na postup do finále bude stačit, kdyby ne, je to špatné. Bude to taky dobrý soupeř.
