Byla to zápletka hodná severské detektivky.
Kdo z bratří Ingebrigtsenů se postaví na start závodu na pět kilometrů? A co tihle sourozenci z přístavního města Sandnes dokážou?
Odpověď na první otázku byla dlouho tajemstvím. Z medií přicházely protichůdné a matoucí informace. Kromě Jakoba se původně chystal vyrazit na trať také Filip, jenže nakonec se na dráze objevil muž s knírkem - Henrik. A společně se sedmnáctiletým supertalentem předvedl úchvatnou show.
Ještě před závěrečným kolem se seřadili na špici, v čele pádil holobrádek Jakob, mušketýr Henrik mu kryl záda. Ve stejném pořadí pak také proťali cíl, když ostrým tempem nedali konkurentům sebemenší šanci.
„Vyhrát druhé zlato ve dvou dnech je výsledek, na který jsem dřel celý život. Jsem nadšený, že se mi to povedlo. Je to tak trochu bláznivé,“ jásal čerstvý šampion.
Celý závod s bratrem spolupracovali, dokonce si v jednu chvíli plácli. Na pětce se sice více věřilo Henrikovi, který před berlínským finále vládl letošním evropským tabulkám s časem 13:16,97, jenže Jakob zaběhl nový juniorský kontinentální rekord (13:17,06).
Famózní, skvostné. A další důvod, proč „Fenomén Ingebrigtsen“ tak rezonuje.
Trenér samouk a jeho dříči
O početné rodině před časem vyšel několikadílný dokument, kde už v samotném úvodu Gjert, otec úspěšných běžců, varuje: „Běhání je tvrdý sport, rozhodně ne pro slabé povahy. Musíte mít hroší kůži.“
Dobře ví, o čem mluví.
Sám totiž zanechal práce, aby mohl své kluky trénovat. Jako samouk. Má dokonalý přehled o tom, kolik úmorné práce museli podstoupit. Vždyť jim ji osobně diktoval.
„Učil se za pochodu. Je to chytrý chlap, načetl spoustu knih a nechal si radit od těch správných lidí. Společně jsme zkoušeli různé věci, občas jsme šlápli vedle, ale našli jsme správnou cestu,“ říká o něm Henrik, mistr Evropy na 1 500 metrů z roku 2012.
O čtyři roky později se radoval Filip, jehož příběh z předloňské olympiády ukazuje, že Ingebrigtsenovi nejsou pohádkové postavy, ale obyčejní lidé z masa a kostí.
Na patnáctistovce se snažil projít kupředu a soupeřům rozdával údery lokty. V jednu chvíli to ale přehnal a za ostrou herdu byl diskvalifikován. „Bylo to ode mě brutální," uznal posléze.
Tři zlatí bratři Výjimečný příběh napsali v Berlíně i belgičtí bratři Borléeovi, když se jim ve štafetě na 4x400 metrů podařilo obhájit evropský titul. Tentokrát s nimi běžel Jonathan Sacoor. Brilantním finišem se blýskl Kevin, svou třídu ukázali na prvních dvou úsecích i Dylan a Jonathan. |
Nyní se pozornost upírá na Jakoba. V původně farmářské a rybářské rodině vyrostl další unikátní běžec.
Vyrovnal se s velkým očekáváním, odolal tlaku. Od úspěšných sourozenců se naučil vítězné mentalitě. „Musíte si věřit a posouvat své limity,“ ví. Náročný trénink pod vedením Gjerta ho zocelil a Jakob v posledních letech láme rekordy.
Tak třeba loni se stal nejmladším atletem v dějinách, který zaběhl míli pod čtyři minuty. Bylo mu šestnáct.
„Je zrozen pro běhání,“ říká o něm Henrik, nejstarší z tria mistrů Evropy. Přitom v dětství koketoval Jakob i s lyžováním a fotbalem. „V tom byl ale k ničemu,“ směje se muž, který si v sobotu večer doběhl pro stříbro.
Jacobovi srdečně blahopřál, pózoval s ním s norskou vlajkou a ten varoval všechny soupeře: „Máme ještě pětiletého bratra, který se k nám může časem přidat.“ Mezi ženami navíc jednou třeba budeme vídat nadějnou sestru Ingebrigtsenů.
Ingrid je jedenáct a už si připisuje první skvělé výsledky. „Je ještě brzy na to, abych říkal, že bude stejně úspěšná jako kluci, ale běhání ji baví a to je zásadní,“ tvrdí hrdý otec Gjert.
Kdysi se v jeho rodině lovily ryby, teď se loví medaile. Brzy jistě přibudou další.
